Jak vybrat boty a nevyhořet
Vybrat dobře padnoucí běžecké boty není vůbec jednoduché. Vybrat takové, ve kterých dokážete běžet 5 až 10 hodin po různých površích, za sucha, mokra i sněhu je skoro nemožné. Zkusím vám popsat, jak si boty vybírám a zkouším já.
Pro nastavení kontextu řeknu, že běhám přes 10 let a běhám jak po silnici, tak v terénu. Naběhám mezi 60-120 kilometry týdně a závodím na trasách od 10 do 100 kilometrů. Ročně otočím 3-5 párů bot a do toho občas nějaké kratší nebo delší testování. Rukama, nebo spíš nohama, už mi prošlo hodně typů bot, značek a modelů a postupně jsem se ustálil na botách s širokou špičkou, vyšším nártem, nulovým nebo nízkým dropem a neutrálním došlapem. Široká špička je pro mě opravdu důležitá a pokud nemám dost prostoru pro práci prstů, chytají mě křeče do lýtek a nártů. Nulový drop je u mě nejspíš důsledek dlouhodobého nošení barefoot a bosé chůze. Ostatní parametry běžeckých bot se pak u mě odvíjí od konkrétní potřeby nebo zamýšleného použití.
Když jdu zkoušet nové boty, které neznám, dívám se rovnou na tvar přední části. Pokud je bota výrazně zúžená nebo agresivně tvarovaná na vnější nebo vnitřní straně, je mi jasné, že nebude pro mě. Špičatá kopýtka nechám finančním poradcům, já potřebuju pořádnou ploutev. Vyjímkou by mohly být závodní šlupičky na krátké závody do 10 kilometrů. Ale upřímně řečeno na tuhle kategorii už jsem starý a pomalý a radši budu o pár vteřin pomalejší v pohodlných botkách. Takže vlastně i závodky už vybírám tak, abych si v nich užil desítku i maraton.
Když je přední část boty dostatečně široká, dívám se, jak je udělaný svršek. Hodně výrobců přešlo postupně na pletené svršky, které jsou sice velmi pohodlné a skvěle vypadají, ale taky se mohou snadno trhat a pokud není dobře vyřešená konstrukce boty, nemusí vám úplet poskytnout úplně dobrou oporu v pohybech do stran. Několikrát se mi tak stalo, že jsem boty s pleteným svrškem roztrhal už po pár stovkách kilometrů. Může za to kombinace širokého chodidla a většího namáhání ohybových bodů na malíkové hraně boty. A zatímco já vím skoro s jistotou, že takovou botu zničím mnohem dříve, než by bylo záhodno, tak běžec s užším chodidlem nebude mít nejspíš žádný problém a boty mu budou skvěle sloužit dlouhou dobu. Je potřeba sledovat, jak hodně namáháte boty v kritických bodech a podle toho volit vhodné kopyto a konstrukci svršku tak, abyste boty netrhali zbytečně brzy.
Svoji roli tu hraje i nadměrek. Je samozřejmě nutné nechat si v běžecké botě dost prostoru pro prsty, ale pokud to s nadměrkem přeženete, půjdete proti konstrukci boty. Ta se bude muset ohýbat v jiném místě, než bylo zamýšlené a mohou nastat nepříjemné problémy. Někdy vás může tlačit obšití jazyka do záprstních kůstek nebo nártu. V obchodě to nebudete ani cítit, ale věřte mi, že po prvních dvaceti minutách běhu to bude dost nepříjemný pocit, který vám může pokazit celý trénink a radost z nových bot.
Nadměrek u běžeckých bot hodně souvisí nejen s okamžitým pocitem v botě, ale i s tím, jak budete boty používat. Já se u běžeckých bot pohybuju s nadměrkem kolem 1cm a je to pro mě dostatečné. Někdo volí i větší nadměrek hlavně proto, že jim při ultra závodech natékají nohy, takže třeba po 50km mění boty o 1/2 až celé číslo větší. Já osobně na otoky netrpím, takže 1 cm je pro mě dostatečný. Na kratší vzdálenosti nemám problém ani u nadměrku kolem 0,5 cm a sleduju spíš to, aby noha byla dostatečne jištěná šněrováním a v seběhu z kopce mi prsty nenarážely do obsázky.
Když pustíte prsty do příliš těsného a častého kontaktu s přední částí boty, hrozí fialové a následně oloupané nehty. Pozor dávejte i na to, aby při příliš velkém nadměrku nedošlo k tomu, že se vám v seběhu noha posune dopředu a bude vám „lítat“ pata. To vede k vyzouvání zadní části boty a puchýřům nebo odřeným achilovkám.
U některých modelů běžeckých bot může chvíli trvat, než člověk vychytá správné stažení šněrování přes nárt. Šněrování nesmí tlačit a stahovat, ale taky nemůže být moc volné. Já mám vysoký nárt, takže nechci šněrování příliš utahovat v horní části a taky nemůžu příliš stahovat spodní část kvůli široké špičce. Takže se šněrováním občas trochu laboruju, ale zatím jsem nepotkal boty, kde by nešlo vyřešit.
A jak v obchodě vyzkoušet správný nadměrek a šněrování? Pamatujete, jak vám maminka vždycky vrazila palec za patu, aby věděla, jestli vám jarní botky vydrží i na podzim? Tak metodu palec za patu bych zrovna u běžeckých bot nedoporučoval. Ono obecně statické zkoušení boty moc neřekne o tom, jak se bude chovat při běhu. Ideální je vyzkoušet botu aspoň na běžeckém páse a rovnou si tam zkusit více úrovní stažení šněrování přes nárt. Je potřeba vyzkoušet, jestli se prsty neposunou moc do špičky a jestli není moc volná pata. Některé obchody mají i testovací nakloněnou rovinu, kde je možné aspoň trochu zkusit pocity výběhu a seběhu kopce. Stačí se i postavit na nakloněnou rovinu a trochu zapérovat v nohách a uvidíte, jestli se noha posouvá nebo jestli bota tlačí na špičku/ patu. Také je dobré zkusit, jestli bota drží i v pohybu bokem, kde se postavíte kolmo proti svahu a zatlačíte na boční hrany boty. Tohle se hodí nejen v kopcích, ale občas i v zatáčkách, kde potřebujete vědět, že vás bota podrží a netlačí. Na nakloněné rovině se dá i trochu vypozorovat, jestli chodidlo nejezdí po vnitřní vložce - to může být problém, který vede k puchýřům, ale dá se řešit dobrou ponožkou.
Prostor v botě opravdu kontroluju v ruzných situacích a spíš extrémních polohách nohy. Důležitý je pro mě i pohyb prstů směrem nahoru proti svršku, protože hlavně palec při běhu a chůzi dost aktivně pracuje a u některých bot naráží do obsázky nebo síťoviny svršku a to opět vede k otlakům nebo puchýřům. V neposlední řadě sleduju prostor kolem vnitřní a vnější hrany chodidla a jak je udělaný přechod mezi vložkou a svrškem. U některých bot tady totiž vzniká hrana, kterou necítíte když je noha v klidu, ale právě v zatáčkách nebo běhu kolmo na kopec to najednou začne tlačit a zase jsou na světě otlaky a puchýře.
A jak je to s tím dropem? Drop běžecké boty je sklon podešve od paty ke špičce a obvykle se jeho hodnota udává v milimetrech. Běžně se pohybuje v hodnotách mezi 0 a 12 milimetry. Já obvykle volím boty s dropem 0 až 6 milimetrů. Tahle konstrukce mi vyhovuje vzhledem k neutrálnímu došlapu na střední a přední část chodidla. Když si na testování vezmu boty s dropem 12 milimetrů, mám chvíli pocit, že nutně musím spadnout na obličej. Jako bych celou dobu běžel trochu z kopce. A o to přesně jde. Vyšší drop může pomáhat nastavit a udržet dobrý běžecký postoj a pomoc hlavně běžcům, kteří došlapují na patu. Vyšší drop vás může efektivněji překlopit do odrazové fáze a poběžíte o kousek lehčeji. Pokud zkusíte došlap na patu v botách s nulovým dropem, budete mít nejspíš takový “bačkorovitý” pocit. Trochu jako když plácají ploutve o beton. A navíc vás po pár kilometrech budou tahat lýtka, protože jsou daleko více namáhaná. Takže hlavní rada je taková - nesnažte se za každou cenu nutit do nulového dropu. Zapomeňte na všechny ty řeči o přirozeném běhu a pohybu. Důležité je, aby pro vás byl ten pohyb bezpečný a pohodlný. A k nižšímu dropu se třeba propracujete postupně se zlepšením běžecké techniky.
Při výběru běžeckých bot je hlavní problém v tom, že dobrou botu člověk pozná až po první stovce kilometrů. A taky se s postupem času a změně běžeckých návyků trochu mění to, co je dobrá bota. Každopádně je dobré boty vybírat a zkoušet v obchodě, kde vám poradí a nechají boty vyzkoušet nejen v klidu, ale i na páse nebo třeba nakloněné rovině. Nespoléhejte se na to, že se boty nějak výrazně “rozšlápnou” nebo přizpůsobí vašemu chodidlu. Většina běžeckých bot je tvarově relativně stálá a nemá cenu se půl roku trápit s otlaky a puchýři jen proto, že se vám líbí barvička a design a trochu toho tlačení zas tolik nevadí. Vadí. A zatímco design vám bude dělat radost možná první týden, tak to drobné tlačení vám bude vám vadit každý trénink.
A nakonec drobná poznámka pro začátečníky. Parkové cestičky, polní cesty, lesní cesty a pěšiny a dokonce ani běžné turistické cesty v našich kopcích a pidihorách opravdu nevyžadují trailové nebo krosové boty. V drtivé většině případů a situací uděláte lépe, když si koupíte pohodlnou silniční objemovou botu s adekvátním tlumením. Dobrá silniční bota bude vždycky pohodlnější než bota do terénu a pro běžecké začátky vám poslouží daleko lépe.
Syndrom vyhoření je natolik populární, že si ho pořizuje stále více lidí. Někteří si dokonce dosažení tohoto milníku zařazují do životopisu, chlubí se s ním na sociálních sítích a berou ho jako nutnou kvalifikaci pro práci v super cool firmách a projektech.
Kdysi jsem si tuhle fajnovou libůstku pořídil taky a rád se s vámi podělím o to, jak silný zážitek to byl.
Nechci se pouštět do psychologických ani sociologických zkoumání příčin syndromu ani radit jak z toho ven, neb na to nemám kvalifikaci, ani náladu. Je to můj osobní pohled na střípky kolem nehezkého fenoménu.
ve jménu loajality
Vztah mezi firmou a zaměstnancem je asymetrický. Někde víc a někde méně, ale v zásadě platí, že zájem firmy je nadřazený zájmům jedince a zaměstnanec je prostředkem k dosažení cílů firmy. Neboli zdroj. Zdroj znalostí, dovedností nebo prostě energie, která je potřebná k vykonání určité práce. Vybavuje se vám Matrix?
Směňujeme svoji životní energii a čas za podíl na úspěchu a zisku firmy a v neposlední řadě i za to, že můžeme být součástí sociální skupiny, kterou firma vytváří a definuje. Jsme součástí tlupy a ta nám dává možnost nejen materiálně se zabezpečit, ale i nasytit svoje potřeby úspěchu a společenského uznání. A jediné co po nás za to vyžaduje se schovává pod magickým zaklínadlem loajality. Na naší loajalitu mají nárok, protože nás platí a cpou do nás benefity horem dolem.
Loajalita k firmě je ošidná věc, protože se pod ní schová cokoliv od hrdosti na firmu až po toleranci citového a emočního vydírání. Firma pro tebe nikdy neudělá tolik, kolik toho bude po tobě požadovat ve jménu loajality. Možná je to z pocitu, že tě firma živí. Ano, asymetrie vztahu se totiž kompenzuje odměnou, kterou dostáváme za svůj čas, energii a práci. Vyměňujeme tak svůj život v okamžiku přítomném, za možnost žít život v okamžiku budoucím a firma nám tohle přežití umožní. Udržuje nás vlastně při životě, živí naše rodiny, dává chléb na náš stůl, definuje to, kým jsme v sociálním a profesním kontextu. Na nějakou tu drobnou vydíračku typu: “Očekáváme, že pro projekt položíš život, když to bude nutné!” má tedy v zasadě právo, že?
můžeš si za to sám
Přístup okolí k syndromu vyhoření dost často připomíná přístup k sexuálnímu zneužití. A nemůžete si za to nakonec trochu sami? Nechovali jste se moc vybízivě? Když se vám to nelíbilo, proč jste se neozvali?
Jsme jako žába v hrnci s vodou, kde pomalu stoupá teplota, dokud se neuvaří, aniž by si žába vůbec všimla, že je jí horko. Začneme tím, že nastoupíme do role, která pro nás představuje novou výzvu nebo dokonce splněný sen o zaměstnaní. Práce nás baví a jsme ochotní investovat se do ní daleko nad rámec povinností. Pomalu a jistě tím nastavujeme nový standard a okolí si toho nejspíš všimne. Zpětná vazba bude čistě pozitivní a bude medíček kolem tlamičky rozmazaný v takové vrstvě, že se přes něj ani nebudete moc nadechnout. Zamotá se vám z toho hlava, za první pořádný bonus si koupíte největší telefon na trhu a vesele se vrhnete do práce s ještě větším úsilím.
Makáte dál s úsilím, které vás sice vyčerpává, ale vaše okolí si poměrně rychle zvyká a to co bylo dříve mimořádné, je najednou normální (dříve se tomu říkalo kurvit normy). Cesta zpět do normálního tempa se pomalu uzavírá a pokud se k němu vrátíte, dostanete zpětnou vazbu, která vás nejspíš velmi rychle vrátí zpátky do sprintu. Zapomeňte na medíček kolem tlamičky mazaný. Teď můžete čekat jen bič a budete rádi, když zůstane jen v obrazné rovině.
Když jste opravdu dobří, je možné, že se neodpálíte úplně rychle. Dokážete si udržet vysokou kvalitu a výkonnost po rozumně dlouhou dobu a bude na vás fááááááááákt spolehnutí. To v důsledku znamená, že se velmi rychle stanete záchranářem situací kdy “the shit hits the fan” (miluju obraznost tohoto rčení). Každý den budete zachraňovat svět a budete dělat superrychlá rozhodnutí pod tlakem a štěkat příkazy rychleji než kapitán ponorky v americkém bijáku. Vaše ego naroste do takových rozměrů, že přes něj ani neuvidíte, jak moc se změnil váš svět. Šedivé vlasy a vrásky na čele začnete považovat za válečné řády a znaky manažerské vyzrálosti. Spotřebou alkoholu (a cenou za láhev) začnete měřit hloubku projektové krize a času s rodinou začnete říkat projektové omezení.
Nakonec to možná dotáhnete tak daleko, že sami začnete věřit propagandistickým kecům (pardon, motivačním citátům samozřejmě) a budete na potkání rozdávat rozumy o tom, že ti nejlepší manažeři se rodí v krizi, že je nejdříve potřeba padnout, aby bylo možné povstat silnější a že je lepší selhat, než to nezkusit.
povinnosti bez kompetence
Jeden z nejefektivnějších způsobů jak zničit člověka je permanentní přidávání povinností bez zajištění adekvátních kompetencí a prostředků. Nutíme lidi dělat stále obtížnější práci s využitím stále stejných nebo dokonce horších prostředků. Stavíme lidi do pozice řešitelů problémů, k jejichž řešení nemají kompetence. Je to jako nahnat krysu do slepé uličky a zapálit jediný východ. Když už krysa najde řešení, jak se z uličky dostat, dáme ji elektrický šok s tím, že toto se nedělá. Řešení zakážeme a přiložíme pod oheň, aby si uvědomila závažnost situace a našla pořádné řešení rychleji. Občas po krysičce hodíme kouskem odměny, aby se nepřestala snažit a když to nějakou dobu vydrží, naházíme k ní menší stádečko nových krys, které ještě netuší, jak se jmenuje ta blbá hra, co tu hrajem.
S nově nabitou mocí a kontrolou nad osudem nových krysích kolegů objeví stará krysa skrytý ventil vlastní frustrace a velmi brzy jim začne zapalovat slepé uličky za prdelí a pouštět do nich elektriku ve chvíli, kdy se pokusí problémy efektivně řešit.
V takovém prostředí není možné nevyhořet. Je jen otázkou, za jak dlouho se to stane a jak silný bude plamen, respektive smrad po spálené kryse.
hlavně kreativně
Přemýšlej mimo zajeté koleje. Řeš problémy kreativně. Inovuj nebo zemři! Podobné floskule se ve slovníku managementu vyskytují častěji, než ruští turisté na václaváku. Inovace a kreativita jsou skvělé prostředky, které dokážou firmu i zaměstnance posunout dopředu, pokud jsou skutečně podporované a ne jen proklamované v manažerských prezentacích. Oblíbenou firemní inovací, která má zlepšit pocit štěstí u zaměstnanců jsou kurzy work/life balance.
Pomůžete nám zlepšit work/life balance u nás ve firmě? Tahle věta pro mě kdysi byla vysněnou poptávkou z oblasti firemního a manažerského poradenství. Po bližším ohledání místa činnu jsem ale lehce vystřízlivěl. Za vznešená slova o šťastných zaměstnancích se totiž obvykle schová požadavek, který by šel jednoduše přepsat jako: “naučte je, jak dělat to strašné množství práce bez adekvátních prostředků a kompetencí lépe, rychleji a levněji a nezbláznit se z toho, protože životnost zdroje je spočítaná na 5 let a oni se nám odvaří za 3”.
Inovace v oblasti zaměstnaneckého štěstí pak často vypadá asi takhle:
Nejprve je nutné zjistit aktuální stav řešeného problému, nastřelit kápéíčka, pak stanovit akční kroky a nakonec vyhodnotit výsledky (a vyplatit si bonus).
Aktuální stav zaměstnaneckého štěstí se nejlépe zjistí dotazníkem od renomované externí firmy, která na to má metodiku. Dotazník se bez vysvětlení pošle mezi lidi s žádostí o vyplnění ASAP (top prio, urgent, urgent). Externí firma posbírá, vyhodnotí a světe div se, vůbec to neodpovídá kápéíčkám, protože, no ty vole, ty lidi to napsali podle pravdy. S takovým výsledkem se nedá předstoupit před top mng, takže fofr a urgent, urgent a všechno znova.
Vybere se jiná firma s jinou metodikou a vesměs stejným dotazníkem. Ten se tentokrát odešle pouze na vybraný vzorek zaměstnanců a to s náležitým vysvětlením očekávaných výstupů (jestli, vole, dáš hůř jak za 1 tak jsi u mě mrtvej). Posbírají se výsledky a hurá, hurá, kápéíčka jedna báseň sedí.
Akční kroky tedy nemusí být nijak drastické, ale zato musí být fááááááááákt kreativní a hlavně ta inovace, tak ta tam teda být musí. Jen je třeba dát si pozor, aby to nebylo nějak extra odvážné a ideálně, aby to věci zlepšovalo (tak nějak samo), aniž se cokoliv změní, protože, no ty vole, lidi nemají rádi změny. Takže pak se tak 3–6 měsíců inovuje, pravidelně se reportuje stav přes vykonstruované metriky a grafy jsou zásadně rostoucí.
Nakonec si to tak nějak vyhodnotíme, poplácáme se po zádech a šrajtoflích, vyplatíme prémie vedení, protože, ty vole, celá ta inovace je hrozně náročná na koordinaci a odpovědnost a jede se dál. Vzhůru k šťastnějším zítřkům a inovativním projektům.
A zdroje zatím hoří dál.
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit na platformě Pickey - jednou měsíčně mi zaplatíte kafe ☕️ a já ten kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a dalších oblastech bytí a žití 🌱.
Ten uvod u vyhoreni s asymetrickym vztahem je top, presne receno! Cerpas z neceho konkretniho?