Zranění, štěstí, unschooling, nulové součty a status
Většina běžců dříve nebo později zažije nějaké více nebo méně nepříjemné zranění. Sám jsem si jich prošel celou řadu a všechna měla pár společných jmenovatelů. Obvykle šlo o silnou disproporci mezi stupňováním zátěže a neúměrně krátkou regenerací a nebo nedostatečnou výživou. Myslím, že první běžecké zranění, které jsem zažil je poměrně časté. Zánět achilovek. Klasické přetížení obvykle v oblastí lýtkových svalů a chodidel. Často se objevuje o začínajících běžců, kteří se s nadšením vrhnou na současné navyšování objemů, rychlosti a četnosti tréninků. Pokročilejší běžci už vědí, že správné je navyšovat opatrně a vždy jen jeden prvek. Takže když přidáváme objem, rozhodně není dobrý nápad přidávat i na rychlosti a klidně můžeme rychlostní tréninky lehce redukovat. Já jsem si taky vybral nováčkovskou daň a na pár týdnů jsem si pak musel od běhání odpočinout.
Moc jsem se ale nepoučil a po pár letech jsem si znova začal myslet, že zvládnu v podstatě jakýkoliv trénink a znova navýšil objemy vysoko nad svoje schopnosti. Navýšení bylo trochu maskované tím, že jsem hodně tréninkových dávek měl na kole. Takže běhání bylo v podstatě pořád stejné, jen jsem zařadil kolo a nějaké to plavání, abych si mohl zase zkusit triatlon. Tělo samozřejmě veškerou zátěž kumuluje a sčítá a je mu jedno, jak té či oné disciplíně říkáme. Když je vyčerpané a nemá dostatek času pro regeneraci, řekne si o klid samo a to velmi důrazně. Takže jsem skončil se zánětem žil. Musím říct, že šlo o hodně bolestivou záležitost, která se lečí klidovým režimem a zaťatými zuby. Na stehně jsem měl rudý šlinc jako po ráně bičem a podobně to asi i bolelo. A hlavně jsem 4 týdny byl rád, že můžu aspoň chodit. O běhání nemohla být ani řeč.
A další zranění nebylo ani tolik spojené se samotným tréninkem, ale se stupňováním stresu mimo trénink. Krátce po narození první dcery se toho sešlo opravdu hodně. Hodně práce, hodně pracovního stresu, hodně stresu kolem nového tvorečka, ke kterému jsme ani zdaleka neměli návod, k tomu stále snaha udržet aspoň nějaký trénink a proti tomu všemu minimum spánku a málo času na jídlo. Novorozeně nás nenechalo moc spát a navíc jsme se ženou měli pořád trochu strach, jestli neděláme něco špatně, něčeho málo, nebo něčeho jiného moc. Spánek obvykle 4-5h, práce 10-12h a k tomu aspoň 4, raději 5 běhů týdně. Mizerná kombinace která se u mě projevila pásovým oparem o oblasti beder. Takže jsem dovršil zánětový hattrick - nejdříve šlachy, pak žíly a nakonec zánět nervů. A můžu směle říct, že zánět nervů je zdaleka nejbolestivější záležitostí z tohohle prohnilého tria. Běhat by s tím v podstatě asi šlo, jen bych teda učůrával bolestí. Takže zase pár týdnů klidový režim a byl jsem rád, že zvládnu aspoň pracovat a pomáhat s miminkem.
Tématu běžeckých zranění se věnuje i epizoda podcastu Koop Cast. Tentokrát bez trenéra Koopa, ale za to se třema trenérkami. Corrine, Sarah, Stephanie mluví hodně otevřeně o svých zkušenostech se zraněními a hlavně s tím, jak se z nich efektivně vyléčit a taky o tom, jak se do nich vůbec nedostat. Není to úplně příjemné poslouchání, protože každý běžec chce hlavně sportovat, trénovat a zlepšovat se. Nechceme slyšet, že je občas potřeba vysadit trénink a nechat tělo zregenerovat a opravit se. Ale je to povídání, které by si každý běžec měl poslechnout a hlavně se řídit radami a postupy, které v konverzaci jasně zazní.
První zranění, které se dostane na přetřes, je únavová fraktura pánevní kosti. Když vám sama od sebe praskne velká kost, je něco hodně špatně. Důvod takového zranění je obvykle už v samotném názvu - únavová zlomenina. Zatížení je prostě tak velké, že materiál nevydrží a praskne. Objeví se často mikrofraktura, která je velmi bolestivá, ale v zásadě jste stále funkční. Corrine paradoxně mohla běhat dál a při běhu frakturu tolik necítila, ale mimo běh v podstatě nemohla fungovat bez bolesti. Nenechala se odradit neprůkazným prvním vyšetřením a trvala na detailnějším vyšetření, které odhalilo mikrofrakturu pánve. Znamenalo to okamžité vyřazení z tréninku a klidový režim. Corrine je přitom elitní běžkyně s kalendářem nabitým prestižními závody. Přesto si to dokázala v hlavě srovnat tak, že pokud chce mít aspoň na nějakém závodě šanci startovat, musí se co nejdříve uzdravit. A jako většina běžců, přiznává i Corrine, že proces nejspíš uspěchala a snažila se vrátit dříve, než bylo vhodné. Brzy po návratu se objevily symptomy podobné jako při prvním výskytu zranění a Corrine naštěstí měla dost rozumu na to, aby okamžitě přešla do klidového režimu. Dokonce kvůli tomu vzdala prestižní start na UTMB.
Sarah nepatřila mezi elitní běžkyně, ale běhání pro ní byla možnost, jak se aktivně hýbat a taky možnost, jak hubnout. Trénink na maraton se pro ni tak stal záminkou pro neustálé navyšování pohybu a zároveň redukci přijatých kalorií. Postupně se dostala do začarovaného kruhu uvažování, že pokud je příjem 1800Cal denně dobrý pro udržení váhy, tak 1500Cal bude ještě lepší. Vedlo to k tomu, že ve svých 23 letech ztratila na víc než rok menstruaci. A rozhodla se, že bude ignorovat i tohle naprosto jasné varování vlastního těla a brala to vlastně jako tréninkovou výhodu. Nejspíš jen díky genetickým predispozicím nespadla do stavu úplné vychrtlosti, ale její tělo rozhodně trpělo nedostatkem živin. Hlavně tuky a bílkoviny svému tělo odpírala natolik, že zkrátka nemohlo mít dostatek energie pro regeneraci a opravu tkání zatížených tvrdým tréninkem. Takže jednoho dne si špatně šlápla, prolomila si koleno a u toho jí praskla stehenní kost. Zranění bylo natolik vážné, že jí upoutalo na několik měsíců na vozík a lékaři ji řekli, že nikdy v životě nebude běhat a pravděpodobně bude při chůzi kulhat. Závažnost zranění byla silně umocněná tím, že ve svých 23 letech trpěla Sarah řídnutím kostí v důsledku nedostatku živin a měla kosti jako mívají ženy po 70. Sarah se k běhu vrátila po hodně dlouhé pauze. Trvalo ji to 8 let a běh je pro ní stále důležitou součástí života, ale rozhodně se poučila ze svého zranění a dává svému tělu tolik živin, kolik potřebuje, zbavila se obsese vlastní váhou a dopřává si dostatek regenerace.
Pár obecných rad běžcům, kteří se chtějí vyléčit a vrátit po zranění:
přestaň včas - pokud se objeví bolest, která vás limituje v běhu nebo jiném pohybu, vysaďte trénink nebo značně redukujte celkovou zátěž. Je lepší neběhat pár dní a dát tělu možnost vyléčit se, než odběhat pár mizerných tréninků a nechat zranění plně rozvinout a v důsledku pak vynechat trénink na několik týdnů nebo dokonce měsíců. Není přitom potřeba bát se, že za pár dní vám klesne forma a že budete s tréninkem začínat od nuly. Trénovanost vydrží mnohem déle než si obvykle myslíme a ztráta formy hrozí při nečinnosti delší než 6 týdnů.
zranění je často důsledek nedostatku makronutrientů - když chcete od těla výkon, musíte mu taky správně doplnit nádrž. Je potřeba dbát na dostatek kalorií a taky na vhodné složení potravy. Zejména dostatek proteinu, ale i tuků a samozřejmě sacharidů je naprosto zásadní nejen pro správné fungování v tréninku a prevenci zranění, ale také pro léčení zranění a regeneraci. Někteří sportovci mají tendenci dramaticky snížit příjem energie ve chvíli, kdy nemůžou trénovat, aby zabránili nárůstu hmotnosti. To je ale velká chyba, protože tělo si drží téměř stejnou úroveň metabolismu a navíc potřebuje dostatek živin pro opravu zraněné tkáně. Takže si v rekonvalescenci klidně dopřejte dostatek kvalitních potravin a nebojte se toho, že během pár dnů nebo týdnů skočíte rovnýma nohama do obezity.
vypni sítě - přestat běhat je složité a mentálně náročné. Takže je zbytečné jitřit rány tím, že budeš pořád koukat na to, jak ostatní běhají, lámou rekordy a nakládají si v tréninku neskutečné porce. Dej si čas na úplné zotavení a pak se klidně zase zapoj do běžecké a sportovní komunity. Na věčné srovnávání a závodění si ale dávejte pozor obecně. Může se to být přesně ten zdroj úzkosti, strachu a obav, který vám nedovolí vypustit trénink, ani když cítíte, že nejste úplně v pořádku a měli byste si dát chvíli pauzu.
volno znamená volno - když musíte přestat běhat, nesnažte se to hned kompenzovat jinou, stejně náročnou aktivitou. Častou chybou zraněných běžců je okamžitý přechod na jiný typ vytrvalostních aktivit jako jsou kolo, plavání nebo aspoň rychlá chůze. Jenže tím berete tělu možnost regenerovat a léčit se. Stále totiž spotřebováváte energii a nutrienty potřebné na doléčení zranění. Často tak slýchám běžce, kteří kvůli zranění “vůbec netrénují“, ale při pohledu na jejich Strava vidím, že mají 400km týdně na kole a/nebo trenažeru, 10km plavání a o víkendu si střihli 30 km turistiky v horách.
jaké je tvoje proč - berte pauzu jako příležitost znova si v hlavě srovnat, proč vlastně běháte. Pokud to děláte pro zdraví, pak by právě zdraví mělo být vaší prioritou a měli byste tělu dát dost času a energie, aby se uzdravilo. To znamená, že ho nebudete nutit běhat dříve, než bude zdravé. Rozumíte? Vidíte tam ten rozdíl mezi běhám, abych byl zdravý a když nebudu chvíli běhat, nebudu zdraví? Není to totiž to samé. A pokud běháte, protože chcete závodit a vyhrávat, tak potřebujete být zdraví. Jinak nebudete ani závodit a už vůbec ne vyhrávat. A platí tedy bod 1.
tréninku navzdory - a zase jsme u toho srovnávání a sledování ostatních na sítích, kde se objevují neskutečně náročné tréninky a brutální objemy a z nich pak odvozujeme skvělé výsledky na závodech. Jenže často se necháme ošálit pozlátkem a nevidíme, co je za tím. Nemáme ani ponětí o tom, že tenhle superběžec zrovna prochází vleklým zraněním, vyhořením nebo třeba záchvaty úzkosti. A nebo třeba ani žádné problémy nemá, ale z obrázku na síti už nevyčteme to, že sice trénuje jak ďas, ale taky u toho nechodí do zaměstnání, nestará se o malé děti, nestaví dům, nebo nepečuje o nemocné rodiče. Prostě jediný stres, který aktuálně v životě má, je jeho trénink a ten dokáže adekvátně kompenzovat regenerací a skvělou stravou. Někdy se říká, že skvělých výsledků dosahují někteří běžci ne díky strašné dřině v tréninku, ale té dřině navzdory. A kdyby trénovali s větším respektem k vlastnímu tělu, kdo ví, třeba by byli ještě lepší.
Srovnat si v hlavě krátkodobé a dlouhodobé priority není jednoduché. Sám jsem zvyklý běhat 6 dní v týdnu a když nemůžu, je to jako by kousek mně samotného někam zmizel. Něco mi chybí a je to hrozně nepříjemný pocit. Jenže já nechci běhat jen dneska, zítra nebo za měsíc. Chci běhat ještě v 70. letech nebo možná 90. když pambuch dovolí. A pro tenhle cíl je asi potřeba něco dělat a nějak se ke svému tělu chovat. Proto jsem tenhle rozhovor potřeboval slyšet a snad si ho budu dlouho pamatovat.
Štěstí je samozřejmě jen muška zlatá, to všichni víme. Ale ono je to taky docela dobře prozkoumaný aspekt duševního zdraví. A skvěle o štěstí a principech, které naše vnímání štěstí ovlivňují mluví Peter Attia s Arturem Brooksem. Brooks je profesorem na Harvard University a autorem knihy From Strength to Strength. Tenhle rozhovor jsem si pustil dvakrát, protože mě hodně bavil a hlavně jsem prostě některé věci potřeboval slyšet dvakrát. Fascinující pro mě byl už úvod, kde Brooks mluvil o své kariéře špičkového hráče na lesní roh. Nikdy by mě nenapadlo, jak kompetitivní a toxické prostředí může být kolem vážné hudby.
Body, které mě v povídání zaujaly:
tři základní pilíře štěstí - radost, uspokojení a důvod (joy, satisfaction, purpose).
prázdné hnízdo - lidé v produktivním věku se často obávají doby, kdy děti odejdou z domu a hnízdo bude prázdné. Problém ale často není v odchodu dětí z domu, ale v tom, že hnízdo není tak docela prázdné, ale ten “ptáček“, který tam zůstal je už dlouho úplně cizí člověk a ne partner. Pro šťastný partnerský život je extrémně důležité, aby oba partneři měli skutečné, hluboké společné zájmy a/nebo okruh blízkých přátel. Není asi nic překvapivého, že pokud to jediné, co je posledních 20-30 let spojovalo, byly děti, pak s jejich odchodem vznikne ve vztahu opravdové prázdno, které obvykle není možné ze dne na den vyplnit smysluplným obsahem.
hluboké přátelství - zejména muži mají velmi mělké sociální vazby a často mají jen známé a obchodní nebo pracovní vztahy, ale žádné skutečné přátelé, kteří by znali jejich niterné pocity a tajemství. Nikoho, na koho by se mohli skutečně spolehnout a na koho se obrátit o pomoc. Skutečný problém pak nastává, když opustí práci a nebo se ocitnou bez partnerky. Najednou jsou skutečně osamělí a v 65 70 letech je opravdu těžké hledat nové kamarády. Ztratili schopnost získat a udržet přátelé. Schopnost nejen mluvit a být poslouchán, ale hlavně poslouchat se skutečným zájmem o druhou lidskou bytost a ptát se na věci, které druhého trápí. Zní to triviálně a možná směšně, ale sounáležitost a aktivní zájem jsou dovednosti, které je potřeba používat, jinak atrofují.
I can get no satisfaction - zdá se, že Rolling Stones měli pravdu jen částečně. Uspokojení můžeme dosáhnout, ale nemůžeme si ho trvale udržet. Tenhle pocit zná asi každý, komu se podařilo splnit si větší nebo menší cíle. Sotva zaběhnete svůj první maraton, dostaví se nejdřív zvláštní prázdno a pak obvykle červík nespokojenosti a touhy po dalším, rychlejším, delším, náročnějším závodě. Možná je to spojené s evolucí, kdy bylo nutné udržet dopaminovou motivaci, abychom si zajistili jídlo a ochranu před nebezpečím, ale taky odeznění endorfinů, abychom jen tupě nezírali na první keř s jedlými bobulemi, které jsme našli. Bylo zkrátka potřeba, abychom chtěli stále víc a znova. Proto je nemožné udržet si ten krásný pocit z nových věcí, kterými se odměňujeme za naší práci. A proto je užitečné občas poodstoupit a podívat se na náš hon za blýskavým pozlátkem z jiné perspektivy.
Rozhovor s Peter Gray na téma unschoolingu je pro mě krásným příkladem, kdy zažívám hluboký “knee jerk reaction“ pocit. U velké spousty bodů, které Gray zmiňuje mi naskočí automatická, instinktivní námitka. Nenenenenene, to přeci nejde, takhle to není, to by nemohlo fungovat. Nádech, výdech, poslouchej, tvl, co ten člověk říká. Jako opravdu poslouchej. Nejen zvuk, ale hlavně obsah. A najednou si nejsem tak jistý, že je potřeba být v opozici. Vlastně si začínám myslet, že má docela dost pravdu. Ale není jednoduché to přijmout, natož si představit, že by takhle mohlo fungovat většinové vzdělávání nebo dokonce celý školský systém.
bez posuzování uvedu pár bodů, které mi přišly zásadní:
pokud vzdělávací systém obsahuje hodnotící kritéria (známkování, slovní hodnocení), stává se skutečným cílem dosažení výsledků v rámci hodnocení a samotné vzdělání je pak druhotné. Zjednodušeně řečeno se děti v takovém systému naučí fungovat tak, aby dosahovaly na dobré známky, nebo na takové známky, které jim při přijatelném úsilí přinesou přijatelnou zpětnou vazbu okolí. Ve chvíli, kdy je silná disproporce mezi nároky okolí a schopnostmi dítěte dosáhnout požadované výsledky, přichází chronický stres, který se následně přeměňuje v různé patologie. Nejčastěji frustrace, agresi, úzkost, syndrom naučené bezmoci a další kompenzační mechanismy.
vzdělávací systém je inverzně hierarchický, kdy na vrcholu jsou kariérní byrokrati, kteří často nemají přímou zkušenost se vzděláváním a výchovou dětí. Jejich prací je sestavování testovacích systémů pro komparativní ověření osvojení učiva. V ideálním případě jsou takové testy úplně odosobněné a připravené k srovnání vědomostí a schopností dětí v mezinárodním měřítku. To je samozřejmě poněkud fantasmagorní koncept odtržený od reality. Něco jako archaické ekonomické teorie, které pracovali s tzv ekonem místo lidí. Ekon jedná čistě pragmaticky podle principů nabídky a poptávky. Obdobně by se pak zřejmě měl chovat žák ve vzdělávacím systému. Na nejspodnějším patře hierarchie jsou pak ti, kteří se mají vzdělávat. Na ně ale nahlíží systém tak, že nic nevědí, nic neumí a tím pádem nejsou schopní rozhodovat o tom, co, jak a proč se budou učit. Jejich jediným právem je být vzdělán.
věkově segregované dětské skupiny jsou nepřirozené a vyloženě škodlivé, pokud jde o učení. V přírodních společenstvích si společně hrají děti všech věkových a vývojových skupin. Dochází tak k přirozenému předávání pravidel a principů v rámci dětských her, které jsou základním prvkem vzdělávání pro funkční život ve společnosti. Ve věkově diverzifikovaných skupinách obvykle nedochází k šikaně nebo jiným projevům cílené agrese. Naopak takové skupiny posilují odpovědnost a ochranitelské chování starších vůči mladším a slabším dětem. Samozřejmě posilují i kooperativní, empatické a altruistické chování.
Pokud chcete trochu lépe pochopit chování, motivace a strachy společenských skupin, které se nechají snadno ovládat populisty a taky strategie populistů samotných, poslechněte si povídání s profesorem Shai Davidai. Jeho výzkum se zaměřuje na chování v takzvaných situacích s nulovým součtem (zero sum) a vlivu sociálního statutu na strategie, které lidé zvolí pro vyřešení takové situace.
Situace s nulovým součtem může být něco tak neškodného a triviálního jako jsou šachy. Hra, kde můžete vyhrát jen pokud druhý prohraje a kde je váš zisk možný pouze tehdy, když protivník něco ztratí. Podobné uvažování je ale možné přenést i daleko složitější společenské situace, kdy jedna skupina věří, že aby se mohla mít lépe, musí se zároveň mít někdo jiný hůř. A v tu chvíli tu máme hezké podhoubí pro třídní boj.
Sociální status je možné získat dvěma způsoby - dominancí, nebo prestiží. Dominance je obvykle spojená s agresivním chováním, kdy je nám celkem jedno, co si o nás protivník myslí, protože tahle hra je o tom, kdo z koho a vyhrává jen jeden. Naopak prestiž je spojená s přirozenou autoritou a obvykle je možné získat status skrz prestiž pouze tehdy, když spolupracujeme s ostatními a máme pro ně užitek. Davidai a jeho tým opakovaně prokázali, že v situacích, které vnímáme jako nulový součet, volíme obvykle strategii dominance pro získání statusu. Naopak prestiž je preferovanou strategií ve chvíli, kdy vidíme, že situace není zero sum a je výhodnější alespoň do nějaké míry spolupracovat.
A tady už se nám začínají rýsovat strategie a retorika populistů, antivaxerů a dezinformátorů.
zaměření na lidi s nízkým sociálním statusem a v tíživé životní situaci - lidé v dlouhodobé krizi a s nízkým statusem vnímají celou společnost jako zero sum. Populisté pak jejich přesvědčení dále posilují narativy o tom, jak představitelé skupin s vysokým statutem žijí na jejich úkor, profitují z jejich práce, okrádají je a tím jim znemožňují, aby se měli lépe.
pokud lidé věří, že společnost nebo prostředí, ve kterém se nachází, je postavené na principech nulových součtů, mají daleko silnější tendenci vybírat zero sum strategie, které jsou obvykle spojené s dominancí. To znamená, že musí druhou stranu porazit, ovládnou, pokořit, ponížit a zničit. Nemohou se mít dobře, dokud se druhá strana nebude mít špatně. Proto je pro populisty tak důležitý aspekt boje a vnějšího nepřítele.
dominance ven, prestiž dovnitř - žádný populista ani diktátor si nemůže dovolit držet vlastní skupinu pouze na základě dominance, takže zatímco navenek vystupují bojovně, dovnitř by rádi získali prestiž. Proto rádi chodí mezi “normální“ lidi, točí s nimi videa, “chápou“ jejich těžkosti a jsou tady pro ně, pro jejich bezpečí a pro to, aby se konečně měli tak, jak si zaslouží. Dokonce je celkem časté, že se vzájemně oslovují zdrobnělinami nebo přezdívkami. Zkrátka hodní kluci a děvčata, kteří to celé dělají jen kvůli lidem.
nikdo mi nepomůže - lidé, kteří věří, že svět je hra s nulovým součtem, mají problém říkat si o pomoc. Jde o vlastní egocentrickou projekci, kdy oni sami by taky nikomu nepomohli, protože věří, že tím by něco museli obětovat, ztratit. A tak je pro ně téměř nemožné uvěřit, že by jim někdo pomohl a už vůbec ne nezištně. Když jim nabídnete pomoc, okamžitě pojmou podezření, že za tím musí být nekalý úmysl. Představte si hypotetickou situaci, kdy společnost zachvátí pandemie. Trochu záhadná, smrtící a hlavně pro hodně lidí nesrozumitelná, nevysvětlitelná. Pár dní mají všichni strach, že umřou, pak začnou hledat, kdo za to může a taky způsob, jak se zabezpečit a ochránit. A najednou přijde vláda s tím, že má relativně snadno dostupné, bezpečné řešení - očkování. Aha, ale vláda, to jsou ti druzí. Ti, co se o vás nikdy moc nestarali. V podstatě zloději, co si žerou na váš účet. A najednou vám chtějí pomáhat? Tak to učitě. Proč by to dělali? Za tím něco bude. Grafen, 5G, nanoboti, žiletky v těle, ilumináti a najednou chodíte s alobalem na hlavě, octujete proti chemtrails a kloktáte savo.
oni jsou jako já - pro populisty je zásadní, aby jim lidé uvěřili, že jsou jako oni. Že jen oni jim umí pomoct, protože nežijí na jejich úkor a nemají nic z toho, že jim pomůžou. A lidé dokonce nemají nic proti tomu, když se takový miliardář občas přiživí na dotacích, nebo si cucne ze státního. Dotace jsou přeci EU a erár je vláda. Kdyby byli na jeho místě, klidně by taky tak trochu kradli, protože když to neudělají, ukradne to někdo jiný a na ně pak nezbude, tak co. Zero sum. Nulový součet. Všichni kradou, taky bych kradl, kdybych měl šanci.
Má to řešení? Nevím. Snad jen v tom, že budeme lidem ukazovat, že náš svět ani zdaleka není hra s nulovým součtem. Budeme jim nabízet efektivní pomoc, která jim umožní hlavně pomoct si z krize. A taky možná to, že budeme odkrývat populistické podvodníky, kteří ze svých následovníku skutečně žijí a kteří je ženou do situací s nulovým součtem.
Moc vám děkuji, že jste dočetli až sem. Váš zájem a podpora je to, co mě pohání v dalším psaní a vydávání newsletteru Běžím dokud můžu. 🙏
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit na platformě Pickey - jednou měsíčně mi zaplatíte kafe ☕️ a já ten kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a dalších oblastech bytí a žití 🌱.
Karle, moc diky ta informace o zero sum. Prirovnani s hrou - aby mohl nekdo vyhrat, musi nekdo jiny prohrat, probirame se synem, ale rozsireni na spolecnost je velmi dobry.