Young shuffle, mozek a pohyb a střízlivé (ne)stárnutí
Young shuffle, mozek a pohyb a střízlivé (ne)stárnutí
Pravidelná dávka podivností do vašich schránek
Vítejte v další emanaci (ne tak docela) nekonečného přívalu informací nejen o běhání a zdravém životním stylu. Nepřestává mě fascinovat, kolik lidí ma o newsletter zájem a jsem opravdu vděčný za vaši zpětnou vazbu a reakce. Motivujete mě to k tomu, abych si každý týden sednul ke klávesnici a přetavil nastřádané informace na písmenka. Obvykle stačí pár hodin, 3-4 hrnky kafe a další čtení je na světě ✍️☕️
Miluju Austrálii. Úžasná příroda, neuvěřitelná, bizarní zvířata a zajímaví lidé. A mezi opravdu zajímavé týpky ze země “down under“ byl Cliff Young. Cliff se narodil v roce 1922 na farmě ve státě Victoria. A jelikož jeho rodiče neměli moc peněz a nemohli si dovolit ani koně, musel Cliff od malička dost chodit a běhat. Na farmě se starali o 2000 ovcí a Cliff je musel nahánět hezky po svých. Běhal v každém počasí a obvykle v bos nebo v holínkách, protože to byly zkrátka nejlevnější pracovní boty. Ideální trénink a naplnění hesla “born to run“, jen Cliff to tenkrát asi tak nevnímal.
K opravdovému běhání se dostal opravdu pozdě. První závod běžel v Melbourne, když mu bylo 56 let. Závod na 16 km dokončil v čase 64 minut (4 min/km) a to vzhledem k věku a faktu, že do té doby nikdy nezávodil, nebyl vůbec špatný čas. Tak zkusil maraton a opět v Melbourne si zaběhl slušný výsledek 3:21:41. Na maraton se pak ještě několikrát vrátil a postupně si posunul osobní rekord na 3:02:53, který zaběhl ve věku 58 let.
Jenže maraton je pro děcka a Cliff běhal spíš delší tratě, než takové rychlovky. Takže v roce 1982 začal cíleně trénovat a pokusil se překonat světový rekord na 1000 mil (1600km), který měl hodnotu 11 dní a 23 hodin. Nepovedlo se. Cliff uběhl jenom něco málo přes 800 km a skončil. Dostal se kousek přes půlku, ale dál to nešlo. Neúspěch později komentoval tak, že to bylo nedostatkem zkušeností na jeho vlastní straně a také na straně jeho podpůrného týmu. Nejspíš to trefil úplně přesně.
Aby si spravil chuť, zkusil v roce 1983 (61 let) závod Westfield Sydney to Melbourne. Ultramaraton s délkou 875 km byl docela prestižní záležitostí a běžel se mezi dvěma obchoďáky Westfield. Jo, Australani to zkrátka mají jinak. Když něco nenajdou v obchodě v Sydney, tak si pro to zaběhnou do Melbourne. Cliff se na startu objevil v gumovkách a pracovním overalu. Jeho závodní image nevylepšilo ani to, že si schválně nevzal svoje klapací zuby, protože mu při běhu vadilo, že klapou. V porovnání s vyšvihanými atlety, kteří se chystali překonat rekord a shrábnout zajímavé price money, vypadal jako zatoulaný bezdomovec. Vyběhl v pomalém tempu a po prvním dni na vedoucí smečku docela dost ztrácel. Ale jen do té doby, než se zastavili, aby se vyspali. Většina závodníků totiž hned první noc plánovala 6 hodin spánku, aby doplnili síly mohli druhý den pokračovat. Cliff spát nepotřeboval. Běžel 5 dní a nakonec vyhrál s náskokem 10 hodin. Na dotazy novinářů řekl, že je zvyklý běhat v gumákách kolem ovcí a to v každém počasí, ve dne v noci, a když je potřeba, nahání ovce třeba dva nebo tři dny. Na závodě si prý představoval, že je u svých ovcí a potřebuje je sehnat dohromady. Nic zvláštního, nic mimořádného, prostě pasáček ovcí.
Závod ze Sydney do Melbourne zvládl za 5 dní, 15 hodin a 4 minuty. Překonal tak rekord a to skoro o 2 dny. Za výhru dostal 10 000 australských dolarů. Překvapilo ho to. Nevěděl, že za výhru v závodu je finanční odměna a dokonce se cítil dost špatně, že peníze dostal jen on. Dalších 5 závodníků, kteří doběhli za ním, přeci odvedlo stejně skvělý výkon a žádnou odměnu nedostali. Cliff si nechal 3000 a zbytek rozdělil na 5 dílů a daroval je soupeřům. Cliff se pak na závod ještě několikrát vrátil, ale nikdy se mu už nepovedlo vyhrát, ani dosáhnout nějakých lepších výsledků.
Cliff si zkusil střihnout oběh Austrálie. Trasa o délce 16 000 kilometrů mu ale nebyla souzená. Podařilo se mu odběhnout 6520km, ale pak musel skončit. Důvodem nebylo selhání samotného běžce, ale nemoc jeho doprovodu. Cliffovi bylo v té době 75 roků a jeho podpůrný tým tvořil jediný člověk. A jestli si myslíte, že si Cliff po tomhle dobrodružství dal pokoj, pletete se. V roce 2000 (78 let) se mu podařilo stanovit nový rekord ve své věkové kategorii v šestidenním závodě.
"Doktoři mi jednou řekli, že mám artritidu v kloubech a že se mám šetřit, tak jsem řekl: 'Dám to do pořádku, vyběhám to.' Tak jsem běhal dál a ono to zmizelo," řekl Young v jednom rozhovoru. "Je to jako rez, která se dostane do vozidla. No, myslím, že to bylo jako rez ve mně. Počítám, že je potřeba udržovat klouby v pohybu. Rozhodně. Ať děláte cokoli, musíte se hýbat. Pokud se neopotřebováváte, zrezivíte a zrezivíte rychleji, než se opotřebováváte."
Cliff byl vegetarian. Byl přesvědčený, že není správné jíst zvířata, o která se staral a ke kterým měl soucitný vztah. Jedl vejce a mléčné výrobky, ale úplně ze svého jídelníčku vynechal maso. Zemřel v roce 2003 ve věku 81 let. Ke konci života nebyl v úplně dobrém zdravotním stavu, utrpěl opakovaně mrtvici a příčinou smrti byla pravděpodobně rakovina. A jeho jedinečný běžecký styl se vžil pod termínem “young shuffle“ - tohleto šmajdání je zatraceně efektivní a na ultra dlouhé vzdálenosti je daleko vhodnější než styl “ten Jarka běží tak krásně“.
Gabor Maté je americký lékař, který nedávno vydal knížku s názvem “The Myth of Normal“. A když v Americe vyjde zajímavá knížka, můžete si být jistí, že se s autorem vyrojí spousta rozhovorů na všech možných platformách. Propagace je propagace a knížka, o které se nemluví (úplně všude), je knížka, která se neprodává. Jenže rozhovory s Gaborem rozhodně stojí za to a jdou daleko za hranu obyčejné podpory prodeje nové knihy. Gabor Maté sice není psycholog, ale díky obrovské vnímavosti a dlouhé lékařské praxi si uvědomil hluboké propojení nemocí a psychického stavu. A zejména spojení nemocí, závislostí, osobního rozvoje a traumat. Rozhovorů s Gaborem jsem slyšel několik, ale nejlepší je za mě povídání v The Psychology Podcast.
Gabor Maté je hluboce přesvědčený, že většina lidí se dnes snaží žít normální život v toxické společnosti, což je samozřejmě téměř nemožné a tento konflikt vede ke spoustě zdravotních a psychických problémů. Výraznými faktory ovlivňujícími náš psychický a osobnostní rozvoj jsou traumata. Gabor sám má za sebou velmi traumatizující zkušenost z ranného dětství. Pochází z maďarské židovské rodiny a narodil se za druhé světové války. V věku jednoho roku ho matka dala v podstatě cizím lidem, aby mu zachránila život. Gabor samozřejmě nic nechápal a vytvořil si představu, že se ho matka zbavila, protože byl “unloveable“ - nehodný lásky. Těžko říct, co se odehrálo v hlavě ročního dítěte, ale brutální narušení pouta s matkou muselo mít velmi silný dopad a Gabor sám říká, že celý život bojoval s pocitem, že ho nikdo nemůže milovat a vyvinul si vzorce chování a mentální modely, kterými se snažil trauma kompenzovat.
Trauma ale podle Gabora není to, co se nám stalo, ale to, co se stalo uvnitř nás. Je samozřejmé, že některé události jsou na první pohled traumatizující. Úmrtí blízké osoby, ztráta zaměstnání, zneužívání, rozchody a rozvody a další velké rány mají veliký traumatizující potenciál. Ale i daleko banálnější události a nebo dlouhodobé procesy mohou zanechat velmi hluboké stopy na duši a mohou vést k silným odchylkám od “normálního“ vývoje a chování. Gabor je silným zastáncem bezpodmínečné rodičovské lásky a přijetí dítěte. Odsuzuje “moderní“ výchovná doporučení, která tlačí na brzkou separaci dítěte a akcentují výkonnostní výchovu. Je úplně nesmyslné nechávat malé dítě vykřičet před spánkem a odkládat je mimo dosah matky. Vzniká tak silné separační trauma a jde o nepřirozené potlačení potřeby přítomnosti a ochrany rodičů. Dítě se samozřejmě časem “naučí“ nekřičet, ale bohužel to není způsobené nějaký vyšším uvědoměním, ale fenoménem naučené bezmoci. Dítě se naučilo, že se nemůže spolehnout na pomoc okolí. Je vydáno na pospas světu, je samo a bez ochrany lidí, které považovalo za nejbližší. V budoucnu bude náchylnější k závislostem, narcisistnímu chování a jiným kompenzačním patologiím.
Obdobně je to s výchovou k potlačení emočního chování. Podle Gabora často děti vychováváme k tomu, aby potlačily spontánní emoce a zejména hlasité, agresivní chování. Přitom jde o vzorce chování, které jsou pro děti přirozené a je potřeba, aby se s nimi naučily pracovat, nikoliv je skrýt a potlačit. Nelze přeci poznat a prozkoumat něco, o čem vám ostatní říkají, že to neexistuje a není správné. Klasické je takzvané období vzdoru, kdy dítě reaguje na většinu požadavků negativně. Podle Gabora ale nejde primárně o chuť vzdorovat, ale o bezpečnostní mechanismus, kdy se dítě potřebuje nejdříve říkat ne, aby pochopilo, kdy je bezpečné říkat ano. Lidské mládě bylo extrémně zranitelné a z pohledu přežití se nemůže pouštět do velkých dobrodružství a vesele skákat do všeho nového. Takže je bezpečnější říct ne na nové věci.
Gabor Maté možná trochu překvapivě doporučuje přijmout vlastní vztek. Zdravý vztek. Nikoliv agresi, ale vztek. Vztek je přirozená emoční reakce a má v naší psychologické výbavě podobný význam jako imunitní systém v těle. Vztek nám pomáhá identifikovat vnější nebezpečí a také se s ním vypořádat. Když si všimnete, za jakých okolností se u vás vztek objevuje, možná vypozorujete, že jde často o přirozenou reakci na toxické události ve vašem okolí. Vztek vám ukazuje, že v tomhle být nechcete a máte možnost buď to tolerovat a vztek potlačit, nebo akceptovat fakt, že tahle situace pro vás není dobrá a něco s tím udělat. Průchod vzteku nemusí být nutně agrese. Může jít o důraznou, asertivní reakci, kterou zkusíte situaci vyřešit. Pokus o řešení totiž může být daleko přínosnější, nebo aspoň méně devastující, než potlačení vzteku.
Emoční chování a prožívání silně souvisí s autenticitou. Gabor říká, že je v naší společnosti je velmi složité, abychom vůbec věděli, kým jsme a jak je pro nás přirozené jednat a chovat se. Od ranného dětství na nás působí společenské konvence a to jak přímo, tak nepřímo. Snažíme se zalíbit, zavděčit a využíváme tak vzorce chování, které nám zaručí oblibu v určité sociální skupině. A naopak potlačujeme chování, které by daná skupina vnímala negativně. Vzorce upravujeme tak dlouho, až se stanou stereotypem, ale stále to neznamená, že jsou pro nás přirozené. Naše podvědomí si udrží svoji přirozenost a potřeby a pokud jsou ve výrazném a dlouhodobém rozporu s realitou, kterou žijeme a chováním, do kterého se projektujeme, objeví se zdravotní problémy.
Rozhovor s Gaborem Maté není snadné poslouchat a možná by šel snadno přejít s tím, že je to jen další “alternativní“ doktor, který svaluje vinu za všechno zlo světa na konzumní způsob života. Ale pro mě je Gabor člověk s hlubokou moudrostí a životní zkušeností a rád si poslechnu, co říká. Zkuste to taky a poslechněte si nebo přečtěte, jaký pohled na svět tenhle felčar těla i duše nabízí.
O vlivu cvičení a fyzické aktivity si povídá Simon Hill s Ayesha a Dean Sherzai. Ayesha a Dean jsou lékaři a oba se zaměřují na oblasti spojené s fungováním mozku. Propojení fyzické aktivity a zdravého fungování mozku samozřejmě není nic nového a je možné vysledovat celou řadu principů, skrze které může pohyb pozitivně působit na mozek. Jedním z mechanismů je prosté zvýšení průtoku krve do mozku a tím vyššímu okysličení. Další významné faktory jsou pak hormony a enzymy, které jsou spojené s pohybem a které mohou pozitivně působit na zdraví a rozvoj mozku. Je dobré si uvědomit, že jednou z nejvýznamnějších svalových skupin jsou svaly dolních končetin. Takže jejich posilování a pravidelné využívání jsou velmi silným signálem pro mozek. Běh, chůze a tanec jsou pohybové vzorce, které mají i z evolučního hlediska silné propojení svalů a mozku. Mozek musí řešit velké množství procesů, aby udržel naše tělo v bezpečném pohybu a zároveň udržel naši pozornost na účelu, za kterým se pohybujeme. S tím jsou spojené dopaminové dráhy, které se starají právě o udržení motivace. Dopamin nám pomáhá soustředit se na cíl a to včetně abstraktních cílů ve vzdálené budoucnosti. Takže dokážeme naplánovat čeho chceme dosáhnout a dopamin nás pak uvede do pohybu a udrží nás v něm, dokud nedosáhneme cíle, nebo dokud se naše tělo nedostane do stavu, který je neslučitelný s dalším pohybem. Zajímavá je i teorie odhadu vydané a potenciálu přijaté energie. Takový odhad údajně provádí podvědomě všechna zvířata, která musí vynaložit větší úsilí pro získání potravy. Typicky dravci, kteří musí kořist pronásledovat. Podvědomě odhadují hodnotu kalorií, které by jim kořist přinesla, vůči energii, kterou budou muset vynaložit, aby ji dostihli. Proto často vidíme, jak se gepard zastaví při pronásledování kořisti, ikdyž se nám může zdát, že je na dosah úspěchu.
Náš mozek je komplexní systém, který se učí na základě pozitivní a negativní zpětné vazby a obdobně je to i pohybem. Pozitivní zpětnou vazbu zajišťují endorfiny, které mozek vyplaví ve chvíli, kdy dosáhneme cíle. A je celkem jedno, jestli ten cíl je ulovená kořist, nebo dokončený běh, který jsme si naplánovali. Takže jednoduchý návod pro ty, kdo se chtějí začít hýbat, je využít právě centrum odměn v mozku. Stanovte si cíl - třeba 15 minut chůze. Cíl si někam zaznamenejte. Ideálně na papír nebo do aplikace. Vyrazte ven podle plánu a po dokončení cíle si ho odškrtněte. Uvidíte, že se budete cítit dobře. A hlavně to budete nejspíš chtít opakovat.
Rozhovor Peter Attia s Matt Kaeberlein se točí kolem vlivu výživy na dlouhověkost. Musím říct, že povídání o dlouhověkosti jsem za poslední rok slyšel desítky, ale tohle mi přišlo hodně realistické a bez zbytečného přehánění o zázračných prostředcích a molekulách, které nám zaručí nesmrtelnost. Daleko víc než na samotná doporučení pro prodloužení života se diskutující zaměřují na vysvětlení komplexity celé problematiky a s tím spojeného výzkumu.
Samotný výzkum probíhá nejčastěji na hlodavcích a nižších organismech. Hlodavci jsou navíc geneticky upravení nebo šlechtění tak, aby měli některé vlastnosti, které se běžně v přírodě nevyskytují - například násobně vyšší náchylnost ke vzniku karcinomů, cukrovka, atrofované, nebo hypertrofované orgány. A navíc jsou chováni v laboratorních podmínkách, takže je vlemi obtížné určit, jaké výsledky by intervence měly v reálném prostředí s přítomností širokého spektra patogenů, stresů a podnětů. Přehnaně řečeno jsou laboratorní hlodavci jen organický výpočetní model pro ověření hypotéz. A proto může být silně kontroverzní extrapolovat výsledky laboratorních testů na hlodavcích na lidi.
Další spornou oblastí je samotné stárnutí a jeho projevy na takzvané biologické buněčné hodiny. V dlouhověkostní komunitě se bere téměř za samozřejmé, že metilace DNA a na ní navázané biologické hodiny jsou jednoznačným ukazatelem biologického věku a jejich zpomalení, nebo dokonce reverzní chod, mají přímo vliv na délku a kvalitu života. Samozřejmě, že tak jednoznačné to není. Buněčné hodiny jsou sice synchronizované přes centra v mozku, ale jejich hodnoty jsou pro jednotlivé orgány rozdílné a současné poznání nám neposkytuje kompletní odpovědi a chápání souvislostí mezi epigenetickými vlivy a délkou života. Vysvětlení, že mutace DNA, které se objevují v průběhu života, vedou ke stárnutí a v konečném důsledku smrti, je nejspíš příliš zjednodušující. Jasným příkladem mohou být mozkové buňky, které se v průběhu života vyvíjí pod vlivem epigenetických faktorů a pokud by došlo k resetu některých, nebo dokonce všech mutací, pak bychom nejspíš přišli o paměť, zkušenosti, vzorce chování a další zásadní funkce spojené se “stárnutím“ mozku.
Některé typy buněk je možné revitalizovat a v podstatě je vrátit do jejich “mladšího“ stavu. Některé dokonce až do takzvané pluropotentní fáze, kdy se ještě nejedná o orgánovou buňku, ale o univerzální kmenovou buňku, která se může dále vyvíjet podle toho, v jakém prostředí se nachází. Použitý princip je Yamanaka faktor, který úspěšně využil team dokrota Sinclaira pro regeneraci očních nervů u hlodavců. Fenomenální úspěch. Jenže jde o jeden z mnoha pokusů, kde v případě použití stejného principu u jiných orgánů, nedosáhly vědci podobně pozitivních výsledků a často tento zásah vedl k opačnému efektu a extrémně zvýšenému výskytu rakoviny a dalších komplikací.
Překvapila mě realistická skepse k prohlášením, že výrazného průlomu v oblasti dlouhověkosti dojde v horizontu příštích deseti let. Tahle teze se často objevuje u apoštolů anti-aging hnutí, ale Kaeberlein ani zdaleka tak optimistický není a vidí podobné proklamace jako značně problematické. Některé lidi totiž mohou vést k doměnce, že můžou jíst jako 🐖, nemusí se hýbat a můžou vesele pít a kouřit a za pár let jim prostě doktoři zregenerují pajšl na buněčné úrovni a budou zase cajk. Akorát že vůbec.
A ještě se vrátím k problematice pokusů na hlodavcích. Délka života, cirkadiání rytmus, metabolické procesy. Všechny tyhle rytmy jsou u hlodavců naprosto odlišné, než u lidí. Takže když krmíte myš jednou denně, abyste simulovali přerušovaný půst jako u člověka, dopouštíte se obrovského zkreslení. Pro myš je to podobné, jakobyste vy jedli jednou za 3-4 dny. A jelikož je čím dal víc jasné, že nezáleží jen na tom, jak často jíte, ale také na tom, v jaké fázi cirkadianího rytmu jíte a jaké je nutriční složení stravy v jednotlivých jídlech během dne, je opět dost rozporuplné, abychom výsledky z pokusů na hlodavcích vztahovali přímo na lidi.
Každopádně povídání je to hodně zajímavé a doporučuju ho každému, kdo chce trochu střízlivější pohled na stárnutí.
Moc vám děkuji, že jste dočetli až sem. Váš zájem a podpora je to, co mě pohání v dalším psaní a vydávání newsletteru Běžím dokud můžu. 🙏
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit na platformě Pickey - jednou měsíčně mi zaplatíte kafe ☕️ a já ten kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a dalších oblastech bytí a žití 🌱.