V sobotu jsem běžel krásný ultra trail Saar Challenge. Startuje v Hlinsku a vede nádhernou přírodou Žďárksých vrchů. Parametry jsou celkem přívětivé - 70km/1400m. Takže je to sice dlouhé, ale běhatelné a profil i terén jsou vhodné i pro začínající ultra běžce.
Organizátoři pro běžce připravili tři trasy (21,44,70km) a závod organizují bez zbytečného tyjátru. Za rozumné startovné tak závodník dostane parádní servis, dobře značenou trasu, profi fotky z trati, kvalitně zásobené občerstvovačky a vynikající jídlo v cíli (zajišťuje zdravá jídelna Pohanka z Pardubic).
Ráno jsem vstal v 6, uvařil si kafe a ovesnou kaši. Kafe do termosky, kaši do misky, věci na běh do batohu a v 6:30 jsem vyrazil směr Hlinsko. Registrace, podepsat revers (ten název mě pobavil), vyplnit nouzový kontakt (paní Holubová, přijeďte si pro něj, zase někde běhal). Vypít kafe z termosky, natlačit do sebe kaši z misky, pověsit číslo na triko, nacpat 5 gelů a 3 tyčky do vesty, vodu do jedné 0,7l flašky, telefon do igelitu a s klíčema od auta do zazipované kapsy u vesty a nakonec ještě nepromokavá Monatane Minimius. Tepelný komfort jsem svěřil merino triku Icebreaker a na něj jsem hodil dlouhé triko z Scenic Trail a nohy si musely vystačit s kraťasy od Crazy Idea a kompresními návleky. Obutí jsem rozhodoval mezi Inov8 Trailtalon 290 a Altra Olympus 4. Nakonec jsem zvolil větší pohodlí a obul Altra.
V 9 nám to organizároři odmávli a něco málo přes 40 lidí se vydalo na trasu. Počasí bylo přesně takové, jaké by člověk na podzimní vysočině čekal. Chladno, mlhavo, deštivo, větrno, blátivo. Takže skoro ideální 🙈 Od startu kousek po rovině a pak hnedka hezký kopeček pro zahřátí. A pak už hezky zvlněná kombinace polních a lesních cest, cestiček a single tracků. Žádné prudké kopce, nic moc technického, dá se valit, co ti nohy dovolí a kam tě hlava pustí. Já jsem se držel zpátky, hlídal jsem si tepovku (kolem 135) a cesta hezky ubývala v tempu kolem 5 min/km. Na 25 km jsem byl v čase 2:10 a tady to začalo. Šutry. Průchod kamennou řekou. Poskakování v bahně mezi kluzkými kameny. Nemám to rád. Neumím to, je to na mně moc technické a zpomaluje mě to. Nevadí, nějak to překlepu a užívám si panoramata (čti mlha, zima, voda). Běžím se skupinkou dalších 3 kluků a celkem pravidelně se střídáme v tahání tempa. Jenže s nástupem šutrů skupinku ztrácím a mám je sice na dohled, ale nemá význam je dotahovat, dokud nebude terén více běhatelný. Postupně překodrcám místní skalní útvary a kochám se, ale běžecky mi to úplně nechutná.
V poslední třetině se trasa zase srovná co do terénu, ale zase se trochu zkomplikuje delším přeběhem po asfaltu přes Svratouch. Tahle vesnice je snad nekonečná a ještě k tomu je to do kopce. Když jsem konečně nahoře, doběhne zezadu klučina, který mi před pár hodinami utekl v šutrech. Je nasr#~$j. Zakufroval. To se stane. Jenže kousek za ním běžel borec, který se nejspíš ani nenamáhal na ně (kufrující byli 2) zavolat nebo písknout, že blbě zahnuli. Sám zahnul správně a nechal je valit špatnou cestou extra kilometr, aby si tu vysočinu pořádně prohlídli. Kilometr kufr, kilometr zpátky. Jenom 10-12 minut navíc, žádná velká ztráta, ale s tou hlavou to udělá pěkný bordel. Nevím, jestli si to hoši v cíli vyříkali, ale tohle se prostě nedělá.
Posledních pár kilometrů se motá okrajem Hlinska a pro zpestření si vyšlápnete několik schodů na můstek přes řeku. Po skoro 70 km je pár schodů docela zajímavá výzva 😆 Nakonec cestička kolem stadionu a už jsi na modrém koberci v cíli. Medaile, klepačka rukou s organizátorem a je to. Doběhl jsem na 15. místě za 7:26h. Na 10. místo jsem ztratil “jen“ 10 minut a na vítěze 1:22h. Užil jsem si to a věřím, že jsem na Saar Challenge nebyl naposled. A jestli uvažujete o svém prvním ultra, určitě si dejte Saar Challenge na seznam. Je to dobře organizovaný závod se zajímavou, běhatelnou trasou a rozumnými parametry. Vlastně ani nemusíte běže nejdelší trasu, protože i střední trasa o délce 44km už je ultra. Sice takové “baby“ ultra, ale na to se historie neptá. 🧐
Když vám přestanou stačit obvyklé běžecké vzdálenosti a maraton se vám zdá málo, můžete zkusit běhat ultra maratony. Technicky jde o jakýkoliv běh delší než 42 kilometrů a jako první vhodná trať se může nabízet 50. Najdete ale závody v různých délkách a vybrat si můžete ze vzdáleností mezi 50 a 250 kilometry (nebo taky mnohem víc). Jak na takové dobrodružství natrénovat? Zkusím předat pár základních tipů a osobních doporučení.
Délka závislosti a závislost na délce
Než začnete trénovat na ultra, je dobré vzpomenout si, jak dlouho už jste postiženi závislostí na běhu a co je vaše normální dávka. Ultra trénink může být dalším logickým krokem v postupném přidávání vzdálenosti. Takže jestli jste si prošli od pěti kilometrů po půlmaraton, a pak jste úspěšně a bez zranění natrénovali a dokončili alespoň jeden maraton, můžete reálně uvažovat o efektivním tréninku na ultra.
Samozřejmě existují výjimky a jsou běžci, kteří nikdy neběželi klasický maraton, a přesto v pohodě zvládnou kvalitně zaběhnout ultra. Obecně ale takový postup nedoporučuji. Může vést k přetížení pohybového aparátu, které se mohou projevit až po delší době a mohou vás fyzicky vyřadit na hodně dlouhou dobu. Únava se v těle akumuluje a vy můžete mít pocit, že jste nezranitelní a že je možné navyšovat zátěž do nekonečna, až se najednou ozve koleno nebo achilovka. Bývají z toho vleklé záněty a místo navyšování tréninkové zátěže se najednou ocitnete v několikatýdenním nuceném tréninkovém klidu.
Postupné přidávání vzdálenosti pomáhá vašemu pohybovému aparátu adaptovat se na dlouhou zátěž, ale nezapomínejte na to, že běhání je jednostranně zaměřená aktivita. Proto trénink vhodně doplňujte běh o posilování a protahování. Vybudujete si hodně silný základ, který se bude pro ultra hodit. Trénink na ultra nejspíš nebude tolik zaměřený na tempo a rychlost, jak tomu obvykle bývá u silničních a kratších závodů. Zaměříte se spíš na dobu na nohách a pohybovou vytrvalost obecně. Zjednodušeně řečeno, musíte se naučit snášet opravdu dlouhotrvající zátěž a nepohodlí. A připravit na to nejen nohy a zbytek těla, ale hlavně hlavu.
Než si stanovíte ambiciozní ultra cíle, dobře zvažte i časovou náročnost celého tréninku. Kvalitní příprava na ultra závod může trvat 6 až 12 měsíců, pokud tedy chcete opravdu běžet na hranici osobních možností a ne "jen tak nějak" dokončit. Takže pokud si neumíte představit, že byste dalších několik měsíců věnovali 10 až 20 hodin týdně tréninku, pak je možná lepší zaměřit se na jiné cíle.
Můj trénink není úplně čistě zaměřený na ultra a má dost primitivní strukturu. V rámci kalendářního roku držím jednoduché makrocykly, které skládám z docela konzistentních mikrocyklů. Makrocykly se snažím rozvrhnout podle 2-3 vrcholných závodů a obvykle se zaměřuju na 2 závody v jarní a 1-2 závody v podzimní sezoně. Přes léto se mi obvykle nechce běhat tréninky ve vysoké intenzitě, protože jsem si opakovaně rozhodil minerální rovnováhu organismu a pak se z toho pár týdnů dával dohromady. Objemy se snažím plánovat hlavně od listopadu do února. V objemovém cyklu běhám drtivou většinu tréninků v nízké intenzitě (Z1,Z2) a občas zařadím silové tréninky v kopcích. Mimo objemový cyklus pak spočívá trénink spíše v kombinaci závodů, tempa, a „projektů“, které si vezmu do hlavy. Třeba přeběhy hor, serii každodenních půlmaratonů a podobně. Moje měsíční kilometráž je mezi 300 až 450 a můj týden vypadá nějak takhle:
po - volně 45-60 minut
út - intervaly nebo steady state 60-90 minut
st - volno nebo volně 45-60 minut
čt - tempo 60-90 minut
pá - volně 45-60 minut
so - dlouhý běh 120-180 minut
ne - volně 90-120 minut
Takže v podstatě monotonní předpis, ale vzhledem k tomu, že mám rodinu a práci, které do systému přináší docela dost variability, není potřeba s tím moc čarovat. Do téhle struktury zařazuju v sudé dny 4x20 - 6x20 kliků a 4x50 - 6x50 dřepů. V liché dny pak nějaký ten core trénink (posilování břicha). A samozřejmě bych potřeboval být důslednější v protahování, ale to trochu zanedbávám.
Můj oblíbený intervalový trénink:
Nejdřív 5km na zahřátí a pak 5 × 1,5 km s odpočinkem 75 až 90 sekund mezi jednotlivými úseky. Každý úsek by měl být rychlejší než ten předchozí. Začněte o pět až 10 sekund pomaleji, než je půlmaratonské tempo (4:15), a každý úsek o něco zrychlete, přičemž poslední úsek by měl být v tempu mezi 5 a 10 (3:50) kilometrovým závodem. Nakonec 5 km na vydýchání.
Plná nádrž
Ultramaratony jsou opravdu dlouhé aktivity, kde zásadním atributem úspěchu nebo selhání je mimo jiné i vaše schopnost a taktika doplňování tekutin, elektrolitů a energie. Jinak řečeno, musíte se naučit kdy, co a jak jíst a pít, abyste byli schopní udržet tělo v pohybu po dobu mnoha hodin. Naše tělo má zásoby glykogenu ve svalech a játrech tak na 1,5 až 2 hodiny a tuhle dobu můžete v klidu běžet, aniž by bylo potřeba něco extra doplňovat. Potom už to tak jednoduché není. Samozřejmě, že ani po vyčerpání glykogenových zásob tělo nezastaví, ale bude pro něj daleko náročnější vyrábět energii potřebnou pro svaly a mozek. Ten se nakonec začne bránit; utne vám vyplavování adrenalinu, a tím i systémy řídící motivaci a vy nejspíš zastavíte.
Samozřejmě, že pokud jste schopní zaběhnout maraton, něco už určitě o doplňování kalorií a hydrataci víte. Systémy ve vašem těle nezačnou fungovat diametrálně odlišně jen proto, že jste překročili hranici 43 kilometrů. Ale pro ultra závody je opravdu potřeba mít strategii doplňování dobře vyzkoušenou a nebát se ani prostředků, které nejsou obvykle používané v kratších závodech. Ultra se (až na výjimky) nedá absolvovat jen na energetických gelech. Takovou výjimkou je třeba Karl Meltzer, který podává skvělé výkony a běhá na gely, ale představa, že si za závod lupnete 65 gelů, je upřímně dosti odpudivá. Takže je možné vyzkoušet chleba se sádlem, vařené brambory, banány se solí, rýžové a vločkové koláčky a další ultra delikatesy. Obecně by to mely být spíš potraviny s nižším glykemickým indexem a takové, které váš žaludek dobře snáší.
Náhrada kalorií je pro vytrvalostní sportovce klíčová. Některé závody uvádějí kalorický výdej v rozmezí 8500 až 11 500 kcal. Příjem kalorií musí být adekvátní k udržení aktivity. Ultravytrvalostní závody vyžadují doplňování všech tří makronutrientů (sacharidů, bílkovin a tuků), což vyplývá z délky trvání závodu a nižší intenzity. Relativní podíl těchto makronutrientů je také ovlivněn intenzitou výkonu nebo četností intenzivních zátěží daných terénem a strategií závodu. Čím vyšší je intenzita, tím větší je závislost na sacharidech. Ideální je aby se 3 až 4 dny před závodem příjem sacharidů pohyboval v rozmezí 5 - 7 g/kg/d až 7 - 10 g/kg/d . Během dlouhých běhů je odhadovaná spotřeba 40 až 80 g/h , zatímco během cyklistických závodů není výjimečná ani spotřeba vyšší než 90 g/h. Většina vytrvalostních sportovců uvádí lepší výkony a menší gastrointestinální potíže při užívání tekutých sacharidů. Výzkum ukázal, že příjem tekutých sacharidů v množství 30 až 70 g za hodinu nebo 0,2 až 0,6 g/kg tělesné hmotnosti za hodinu může udržet hladinu glukózy v krvi a oddálit únavu. Bylo prokázáno, že sacharidové nápoje v koncentraci 7,5 % až 12 % minimalizují pravděpodobnost hypoglykémie a maximalizují výkonnost.
U hydratace je potřeba dávat obzvlášť velký pozor. Když vám dojde energie a narazíte na obávanou maratonskou zeď, dá se to často ještě zvládnout za cenu výrazného zpomalení, přechodu do chůze a doplnění sacharidů. Hrubá chyba v hydrataci může v nejhorších případech skončit návštěvou nemocnice. Takže je potřeba pít pravidelně a doplňovat soli a elektrolity. Pokud potíte hodně soli (máte bíle batikované všechno běžecké oblečení), je nutné zařadit do pitného režimu i solné tablety, nebo dobře rozmyslet využití iontových nápojů tak, abyste doplnili hladinu minerálů.
Osobně rád využívám prostředky od firmy Sponser – hlavně gely a solné tablety. V poslední době jsem si oblíbil ovocné a ořechové tyčky od Nakd protože se mi dobře koušou a polykají, i když jsem unavený a je vedro. A to nejde říct o spoustě jiných tyčinek, které mi doslova zalepí hubu. Proteinové tyčky nemůžu na závodech použít vůbec. Obvykle jsou suché a v puse doslova rostou a taky jsou těžké do žaludku. Pár jsem jich vyzkoušel a nakonec je vyřadil. Znám běžce, kteří si na závodě klidně dají čokoládovo-karamelové peklo jako je Mars nebo Snickers, ale to není nic pro mně, já bych to nebyl schopný pozřít, aniž bych se nezačal dusit. Na závodech nebo delších bězích se snažím pít každých 20 minut nebo častěji a každých 40 až 60 minut doplnit kalorie. Ideální je jíst raději menší porce a častěji, než se jednou za dvě hodiny nacpat. První 2/3 závodu se spíš vyhýbám jednoduchým cukrům jako je cola nebo ionťáky a beru si radši čistou vodu, banán se solí nebo meloun, pokud na občerstvovačkách jsou. Většinou nejím maso, ale když je na občersvovačce chleba se sádlem a solí, klidně tam kousek pošlu, žaludek to kupodivu dobře snáší. Na poslední třetinu závodu už beru i rychlé cukry a kofein. Cokoliv, co na chvíli pomůže rozptýlit závoj únavy se hodí a cukr i kofein tohle umí, jen já osobně na nich nemůžu frčet několik hodin v kuse.
trénujte/testujte hydrataci a výživu už v přípravě, ne až na závodě
pijte pravidelně, dříve než budete mít žízeň
doplňujte kalorie od začátku závodu, ne až když máte hlad
doplňujte soli a elektrolity
celý závod pravděpodobně nechcete běžet na gelech, zkuste i jiné zdroje kalorií
Nakupujeme na ultra
Na běhání stačí boty, trenky a (někdy) triko. Na ultra to vlastně stačí taky, ale je lepší, když výbavu doplníte o věci, které vám pomůžou zvládnout extrémní vzdálenosti. Určitě budete potřebovat něco, v čem ponesete pití, jídlo a gely. Možností je více a můžete vyzkoušet běžecké ledvinky nebo pásy, vesty a batohy, kapsy na dresu nebo kraťasech a nebo třeba “hand-held“ řešení.
Pásy a ledvinky jsou minimalistické řešení, které ale může být téměř nemožné doladit tak, aby vám neposkakovalo, nesjíždělo a nezpůsobovalo záchvaty bezmocného vzteku. Batohy a vesty jdou doladit opravdu dobře, pokud zvolíte vhodnou velikost a konstrukci pro vaši postavu a potřeby.
Lehké, závodní vesty vám dovolí pohodlně nést dvě měkké láhve (dvakrát 0,5 až 0,7 litru), dost gelů a tyčinek na několik hodin, větrovku, čepici, rukavice, termofolii, telefon, peníze a hůlky. Takže vlastně všechno (nebo ještě víc), co potřebujete na většinu ultra běhů a závodů. Kapacita lehké vesty se nejčastěji pohybuje mezi 4 a 6 litry, a když se ji naučíte dobře využít, vejde se do ní překvapivě dost věcí. Pokud potřebujete víc, můžete sáhnout po vestě/batohu s kapacitou 12 až 15 l a sbalit se i na vícedenní putování krajinou. Kapsy na dresu a kraťasech vypadají na první pohled lákavě, ale obvykle jsou v podstatě nepoužitelné pro cokoliv těžšího, než je gel, tyčinka nebo klíč od domu.
Ať už se rozhodnete pro jakékoliv řešení, dobře ho otestujte při dlouhých bězích a v různých situacích, ať nejste v závodě překvapení, že na vás vesta poskakuje, nebo vás někde nepříjemně škrtí, případně způsobuje oděrky. Drobná nepříjemnost, které si při hodince běhu skoro nevšimnete, vás při deseti hodinách dokáže dokonale zdeptat a rozložit. Používám vesty Inov-8 a Raidlight. Na krátké tréninky (do dvou hodin) beru jen měkkou lahev do ruky (0,25 l).
Pro některé typy závodů a dlouhých tréninků se hodí hůlky. Pokud se s nimi naučíte efektivně pracovat, přidají vám klidně 15 % výkonu – zejména ve stoupaní, ale i sebězích, nebo v technických pasážích. Hůlky vybírejte tak, aby byly lehké, pevné a dobře sbalitelné. Vybírat můžete z teleskopické nebo rozkládací konstrukce a různých materiálů. Dobře zvažte, jak často a v jakých situacích hůlky využijete. Rozhodovat budou často drobnosti a věci, které vám na první pohled přijdou jako nepodstatné. Ale ve chvíli, kdy hůlky nesete třeba 15 hodin v rukách, to budou právě detaily, které rozhodnou o tom, jak hodně vám hůlky budou pomáhat, nebo překážet. Já sám používám hůlky Fizan Compact Pro. Zvykl jsem si na ně, ale ideální nejsou. Klasická teleskopická konstrukce se dvěmi vysunutelnými částmi je sice pevná a spolehlivá, ale když je nesu složené na vestě a potřebuju je rozložit do kopce, není to úplně snadné. Chybí na nich zámek pro nastavenou délku.
Hodně ultra závodů probíhá i v noci, takže budete potřebovat dobrou čelovku, kterou si předem vyzkoušejte a naučte se s ní běhat a manipulovat. V tréninku si nejspíš nevyzkoušíte jaké to je mít čelovku na hlavě třeba 5 a více hodin, ale určitě si zkuste, jak budete čelovku kombinovat s čepicí a nebo šátkem, případně s kapucí nepromokavé bundy. Učit si tyhle věci až na závodě, nebude úplně ideální.
Velkým pomocníkem je šátek Buff a kšiltovka – k otírání potu a případnému chlazení hlavy ve velkých vedrech. Buffík samozřejmě umí i zahřát a poslouží jako nákrčník nebo jako podklad pod čelovku. Kšiltovku zase využívám jako střechu proti drobnému dešti a hlavně kšilt se mi hodí jako ochrana proti kapkám dopadajícím na brýle. Do vybavení počítám i nepromokavou bundu Montane Minimus Stretch – naprosto vynikající, lehká, sbalitelná.
Ultra se samozřejmě dá běhat i na silnici, ale je pravděpodobné, že poběžíte spíš závod typu ultra-trail, kde můžete zažít opravdu různorodé povrchy a typy terénu. Snažte se proto i v tréninku okusit od všeho trochu. Nebojte se bláta, sněhu, kamení, vysoké trávy, oranice, prudkých kopců ani schodů, nebo brodění potoků a řek. Čím víc toho zažijete v tréninku, tím méně vás toho překvapí a rozhodí v závodě. Pokud se připravujete na konkrétní trasu, trénujte aspoň částečně na podobných podmínkách, jestli je to možné. Specifický prvek horských ultra můžou být technické a dlouhé seběhy obecně. Běh z kopce vypadá na první pohled jednoduše, ale když na něj nejste zvyklí, může vám rozsekat stehna na kaši a vyřadit vás ze závodu dřív, než řeknete “sešup“. Důvodem je převaha excentrické zátěže (tlumení dopadu, brzdění pohybu), kterou při běhu obvykle tolik nepotřebujeme.
Strategická bitva
Zapomeňte na rychlost. Držte se zpátky a pamatujte si, že až budete mít za sebou maraton, máte před sebou dalších 60 km do cíle. Takže ještě skoro jeden a půl maratonu. A to je pořádná štreka. Ultra neplánuju od startu do cíle, ale od cíle ke startu. Když mám běžet stovku, potřebuju se na 80. kilometru cítit aspoň tak dobře, abych mohl doběhnout půlmaraton. Stovka je nepředstavitelná a nemám jich odběháno dost na to, abych mohl říct, že mám dost zkušeností s plánováním a pocity na jednotlivých milnících. Půlmaraton i delší trasy běžím v tréninku často a vím, jak hodně zdevastované nohy a unavené tělo mi ještě umožní tuhle vzdálenost dokončit. A věřte mi, že nohy a tělo toho snesou mnohokrát víc, než člověk čeká. Tedy aspoň do chvíle, než je zastaví hlava.
Když rozbíhám závod, zkouším co nejvíc brzdit. Zatáhnu ruční brzdu a nechám tu smečku chrtů letět dopředu. To pro mě byla velká změna proti silničním závodům, kde jsem se běžně stavěl do přední vlny a utíkal kousek za eliťákama. Silniční maraton jsem rozbíhal v tempu lehce nad 4 min/km a na ultra si najednou ťapkám tempo na úrovni 5:30-6:00 min/km a do kopců přecházím do chůze. Pokud si s tímhle zpomalením nejste schopní srovnat hlavu, můžete mít problém. Podobně je to s tepovkou a vnímaným úsilím. Maratony jsem běhal na 155 tepech s tím, že pokud bude síla, zatlačím na posledních 3-5 km až do rozmezí 165-170 tepů. Maraton je rychlá trať a když běžíte na čas kolem 3h, můžete si vyšší tepovku dovolit. Na ultra se držím na tepech mezi 130-140. Do kopce to samozřejmě občas vyletí, ale pak přijde čas intenzitu zase snížit a pošetřit síly.
Ultra bolí. Pokud si před ultra myslíte, že víte, jak dokážou bolet nohy a tělo, budete překvapení. Bolest má nekonečno podob a odstínů a během dlouhého závodu budete mít dost příležitostí hodně z nich do detailu prozkoumat. Naučil jsem se rozlišovat bolest a únavu. Unavené nohy jsou těžké a ztuhlé a když si na občerstvovačce sednete, nechce se jim znova rozbíhat. Unavené nohy nechtějí reagovat na změnu sklonu a když běží delší dobu z kopce, nechce se jim najednou přepnout na to, aby vás tlačily nahoru do stoupání. Unavené nohy vyhrožují křečí. Svalových kontrakcí už bylo tolik, že se jim nechce napětí uvolnit a zůstanou zatažené a vy zastavíte. Unavené nohy jdou ukecat. Nechce se jim, ale když se rozhýbou, pokračují v cestě.
Bolest je jiná, než únava. Na stovce uděláte zpravidla víc než 100 000 kroků. Stotisíckrát plácnete nohama o zem a zem vás praští zpátky tak, že to dřív nebo později začnete cítit v celém těle. A po čase se začnou objevovat místa, která bolí čím dál více a bolest neustupuje. Obvykle jsou to místa spojená s nějakou disbalancí nebo slabostí. O některých budete vědět předem, některá ucítíte poprvé v životě. Bolest je informace. Informaci můžete zaznamenat a pustit. Nebo uchopit a použít pro rozhodnutí. Rozhodnutí na základě bolesti může být stopka. Boles vám může zastavit a já vám nebudu říkat, jestli je to správně, nebo špatně. Je to vaše rozhodnutí. Já sám se snažím na bolest nezaměřovat a čekám, až začne bolet něco jiného. S příchodem nové nepříjemnosti, staré bolístky ustupují a já můžu běžet dál
Strategie pro ultra je vlastně hodně jednoduchá.
běž ještě pomaleji, než myslíš, že bys měl běžet
ukusuj malé kousky jídla tak často, až budeš mít pocit, že pořád jíš
pij o kousek dříve, než přijde žízeň
sůl nad zlato - hlavně když je teplo a hodně se potíš, doplňuj sůl a minerály
bolest a únava přijdou - deal with it
do kopce není potřeba (vždycky) běhat - konzistence je víc než rychlost
vybavení, jídlo a pití vyzkoušej předem, na závodě není čas učit se nové věci
ultra je společenská akce a většina lidí ti pomůže, pokecá, nebo jen hodiny běží potichu s tebou
Moc vám děkuji, že jste dočetli až sem. Váš zájem a podpora je to, co mě pohání v dalším psaní a vydávání newsletteru Běžím dokud můžu. 🙏
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit na platformě Pickey - jednou měsíčně mi zaplatíte kafe ☕️ a já ten kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a dalších oblastech bytí a žití 🌱.