Newsletter Běžím dokud můžu vychází už skoro rok. Zatím se nikdy nestalo, že byste v pátek ráno nenašli další vydání ve své schránce nebo aplikaci. Tedy až do minulého týdne. Minulý týden newsletter neodešel. Prostě nebyl dost dobrý na to, abych měl chuť ho poslat. Tak jsem ho raději neposlal. Snad se to nebude stávat častěji než jednou do roka.
Díky za vaši přízeň a budu se snažit, aby se podobné výpadky neopakovaly. 🙏
Jak se vyvinulo a funguje vnímání a vědomí
Paul Cisek v podcastu Mind & Matter vysvětluje jak podle jeho názoru funguje náš mozek, vědomí a vnímání. Jeho pohled je velmi zajímavý, možná trochu kontroverzní. Cisek silně vychází z evolučních teorií a zkoumání nervové soustavy, vědomí a vnímání u zvířat, modelových organismů a samozřejmě i u lidí.
Cisek vysvětluje jak vůbec vznikala nervová soustava u živočichů a primitivních organismů. Vnímání (percepce) je z evolučního pohledu zásadní mechanismus, který nejprve zřejmě sloužil k regulaci vnitřního stavu primitivních organismů. Zjednodušeně řečeno bylo jediným úkolem percepce udržovat metabolické procesy.
Představte si jednoduchý organismus, který má relativně omezené možnosti pohybu a žije ve vodě. Jeho jedinou evoluční strategií je být tam, kde je jídlo. Takže potřebuje vnímat svůj vlastní stav - hlad a zároveň přítomnost nutrientů v okolí. Pokud je hladina nutrientů nízká, pohne se jinam. Zatím pravděpodobně zcela náhodně a bez “chápání“ toho, že pohyb vede s jistou pravděpodobností k nalezení potravy.
Dokud je koncentrace primitivních organismů v daném prostředí relativně nízká, stačí náhodný pohyb k zajištění přežití. V chvílí kdy koncentrace stoupá, zvyšuje se konkurence a tím se objevuje evoluční tlak, který vede k adaptaci. Jednou z takových adaptací mohl být zřejmě i parazitismus nebo predace. Mikroorganismy zjistily, že nemusejí přijímat živiny jen z okolí, ale také v koncentrované formě tím, že pohltí svoje kolegy. Nejprve možná jen jejich mrtvé schránky, později třeba i živé.
Přítomnost predátorů pak mohla být důvodem pro smyslovou adaptaci, kdy začalo být výhodné reagovat na pohyb. Primitivní organismy byly zřejmě velmi brzy vybavené schopností vnímat cyrkadianní rytmus, který souvisel s výskytem specifických nutrientů v jejich prostředí. Když svítilo slunce, byla voda o něco teplejší a bylo nutné posunout se do vyšší vrstvy. Naopak v noci mohlo být výhodnější klesnout do větší hloubky, kde je voda chladnější. Jednoduché smyslové orgány, které byly zřejmě ve formě disku na povrchu v horní částí organismu, reagovaly na světlo a střídání dne a noci. A kvůli predátorům se velmi rychle adaptovaly na vnímání stínů.
Stín totiž může znamenat, že se ve vašem blízkém okolí něco hýbe. A to něco by vás mohlo chtít sežrat. Aby vás to nesežralo, je dobré propojit vnímání a pohyb. Tady nejspíš vznikla naše zkřížená lateralita, kdy pravá část mozku ovládá levou část těla a opačně. Smyslový disk primitivních organismů se totiž vlivem evoluce rozdělil na dva, aby bylo možné vnímat, z které strany přichází nebezpečí. Když šlo z pravé strany, bylo nutné co nejrychleji aktivovat pohybové organely na levé straně. Tohle nám nejspíš zůstalo a hodně našich reflexivních pohybových vzorců stále využívá přímé spojení smyslů a svalů.
Zajímavé je i to, že u predátorů to samozřejmě muselo fungovat i opačně. Pokud zaznamenali pohyb, který pocházel od možné kořisti, pak potřebovali aktivovat pohybová ústrojí tak, aby se ke kořisti co nejrychleji přiblížili. My můžeme být kořistí i lovce, proto nejspíš dokážeme oba postupy kombinovat v závislosti například na velikosti objektu, který se v našem okolí pohnul.
Dalším krokem v evoluci vnímání je vytvoření kognitivní mapy okolí. Aby vaše akce byly energeticky optimální, nesmí být úplně náhodné. Pravděpodobnost úspěchu se zvyšuje, pokud dokážete vnímat a vyhodnocovat atributy, které vedou k úspěchu při hledání potravy a nebo při vyhýbání se nebezpečí.
Smysly tak začaly poskytovat čím dál víc informací o okolí. Organismy začaly vnímat nejen tlak a světlo, ale díky čichu, sluchu a zraku najednou fungovaly jako velmi přesná diagnostická jednotka, která dokázala vnímat chemické složení svého okolí (barva, zápach, struktura) a také jeho fyzikální vlastnosti (teplota, pohyb, magnetismus, akustika). Zvýšený přísun informací nejspíš významně navýšil potřebu procesní jednotky, která je dokáže vyhodnotit a využít - vítej mozku. A taky bylo evolučně výhodné začít si věci pamatovat a to hlavně stereotypem.
Kognitivní mapy a stereotypy jsou pro nás i nadále extrémně důležité a pokud jsou nestabilní, cítíme velmi silný existenční stres. Znalost prostředí a souvislostí je nutná pro naše přežití. Zároveň je to jediná možnost, jak si můžeme udržet kontrolu nad svým okolím, protože se zkrátka můžeme spolehnout na to, že víme, jak věci fungují. Pokud máme dlouhodobě “pocit“ - říkejme spíš signál, že naše naučené kognitivní mapy a stereotypy nefungují, máme silnou potřebu ovlivnit naše prostředí tak, aby se vrátily “staré pořádky“, kdy všechno bylo jasné, jednoduché a funkční.
Přístup, kterým Cisek vysvětluje vědomí a vnímání, je celkem neotřelý a přistupuje k danému problému jinak, než klasické školy. Ty se příliš váží na jazyk a symbolický popis skrze které podle nich vzniká vědomí. Cisek naopak akcentuje spíš mechanistické přístupy, kdy organismus reaguje na okolí, aby se udržel v metabolicky rovnovážném stavu a využívá některé prediktivní strategie pro zajištění energetické rovnováhy a bezpečnosti. Vědomí je tak jednou ze strategií, které nám pomáhá přežít, stejně jako potřeba vyprávět si vnitřní příběhy. Ta by nám mohla pomáhat sestavit přesnější a spolehlivější kognitivní mapy, které jsou také jednodušší na zapamatování.
Jak naše vlastní přesvědčení mění realitu
Vnímání reality je silně subjektivní, ale přesto máme všichni pocit, že to jak vnímáme svět právě my, je dokonale objektivní a musí ho tak přeci vnímat i všichni ostatní. O klamech a paradoxech vnímání reality a budování přesvědčení mluví v podcastu Hidden Brain psycholog Jer Clifton.
Clifton a jeho tým dlouhodobě zkoumá vliv základního nastavení osobnosti ve vnímání světa na naše rozhodovací procesy a hodnotové systémy. Jejich výzkum poukázal na zajímavé spojitosti, kdy například lidé se základním nastavením osobnosti, kteří vnímají svět jako spravedlivé místo, mají větší tendenci tvrdě pracovat a zapojovat se do dění okolo sebe. Zkrátka proto, že věří, že tvrdou prací mohou svět kolem sebe a vlastní život ovlivnit směrem k lepšímu. Bývají proto i celkově úspěšnější a také sami sebe vnímají jako šťastnější. Na druhé straně ale mají sklon odsuzovat oběti násilných trestných činů a nebo lidi, kteří jsou v tíživé životní situaci. Je to tím, že jsou silně přesvědčení o tom, že za výsledky se všichni můžeme sami. Takže pokud jste v dluzích nebo nemáte dobře placenou práci, můžete si za to sami. A dokonce pokud jste se stali obětí znásilnění, mají tito lidé tendenci přisuzovat velkou část viny vám samotným - neměla tam chodit, co čekala, když jde v noci sama, neměla mít krátkou sukni a podobně.
Na druhé straně lidé, jejichž základní nastavení je v zásadě negativní, považují svět za nebezpečné místo pro život a nevidí v něm moc spravedlnosti, jsou obvykle méně úspěšní, častěji nemocní (psychicky i fyzicky) a paradoxně jim jejich obavy a protektivní chování nepřinášejí očekávanou ochranu před negativními vlivy okolí.
Rozhovor s Cliftonem pěkně rezonuje s povídáním Ciseka o kognitivních mapách a doplňuje je o prvek osobnosti. Přesto, že na smyslové úrovni vnímáme svět velmi podobně, vytváříme si diametrálně odlišné kognitivní mapy podle toho, jaké je naše základní osobnostní nastavení. A samozřejmě je možné toto nastavení měnit, ale je to docela náročný proces, který nutně musí začít tím, že si uvědomuje vlastní nastavení a chceme jeho prvky aktivně změnit.
Jen k tomu doplním, že v rozhovoru neřeší, kde se bere naše základní osobnostní nastavení. Dá se předpokládat, že částečně je dané geneticky a částečně výchovou. V naši společnosti, kde je poměrně silně zastoupený syndrom naučené bezmoci, je pak relativně snadné vyvolat pocit, že svět je nebezpečné místo, společnost je nespravedlivá a naše kognitivní mapy jsou nespolehlivé. A pak stačí, aby přišli populisté a političtí marketeři, kteří využijí falešného sentimentu a pod slibem návratu k tradicím a jistotám, nám prodají diktaturu a bezpráví.
Rhodiola rosea (Rozchodnice růžová)
Rhodiola rosea je bylina, která se tradičně používá v sibiřských a skandinávských zemích ke zvýšení fyzické a duševní výkonnosti. Existují určité důkazy, které naznačují, že Rhodiola rosea může mít pozitivní účinky na vytrvalostní výkon, a to zejména v následujících směrech:
Zlepšení využití kyslíku: Rhodiola rosea zvyšuje tvorbu červených krvinek, což může zlepšit využití a přísun kyslíku do svalů během cvičení. To může zlepšit vytrvalost a oddálit únavu.
Snížení únavy: Rhodiola rosea snižuje únavu při dlouhodobém cvičení, pravděpodobně tím, že snižuje hromadění kyseliny mléčné ve svalech (lactic accid buffer). To může sportovcům pomoci podávat vyšší výkony po delší dobu. Některé studie ale naznačují snížení svalové vytrvalosti při užívání rhodiola rosea a je tedy potřeba zvážit, jestli je pro vás důležitější čistá vytrvalost nebo potřebujete i dlouhodobě udržitelný silový výkon. Pro čisté silniční běžce může být zvýšení vytrvalosti prospěšné, ale například pro veslaře nebo sprint triatlon už může být snížení svalové/silové vytrvalosti limitujícím vedlejším efektem.
Zlepšená regenerace: Bylo zjištěno, že Rhodiola rosea snižuje poškození svalů a zánět po intenzivním cvičení. To může sportovcům pomoci rychleji se zotavit a dosáhnout lepších výkonů v následujících trénincích nebo soutěžích. Jenže tady pozor - akutní zánětlivé stavy po intenzivní aktivitě jsou potřeba pro pozitivní adaptaci organizmu, a proto nemusí být úplně vhodné je tlumit. Platí to jak pro antiflamatika tak třeba pro rostlinné prostředky jako je rhodiola, ale také pro silné antioxidanty jako jsou vitamíny A a C.
Snížení stresu: Rhodiola rosea snižuje účinky stresu na organismus, včetně produkce kortizolu, hormonu spojeného se stresem. To může zlepšit celkovou pohodu a odolnost vůči stresu, což může mít pozitivní vliv na sportovní výkon. A opět pozor na snahu potlačovat kortizol za každou cenu. Kortizol je sice spojený se stresem, ale má v našem těle mnoho jiných funkcí, například je to jeden z aktivátorů spojených s cirkadianním rytmem, který nás ráno probouzí a připravuje na aktivní den. Rhodiola se zdá být spíš modulátorem kortizolu než jeho supresorem, takže může jeho hladinu jak snižovat, tak zvyšovat a vyrovnávat tak efektivně poměr mezi kortizolem a volným testosteronem.
Zlepšení duševního soustředění: Rhodiola rosea zlepšuje kognitivní funkce, včetně mentálního soustředění a pozornosti. To může být prospěšné pro sportovce, kteří potřebují udržet soustředění a koncentraci během dlouhodobého nebo intenzivního výkonu.
Obecně je rhodiola bezpečnou rostlinkou, ale samozřejmě čelí stejným problémů jako jiné rostlinné doplňky stravy. Bývá obtížné najít jednodruhové doplňky, kde by k rhodiole nebylo přimícháno několik dalších rostlinek a také je tu možnost kontaminace pesticidy a těžkými kovy.
Pokud chcete rhodiolu vyzkoušet, dejte pozor na možné negativní účinky:
Interakce s léky: Rhodiola rosea může interagovat s některými léky, včetně antidepresiv, léků na ředění krve a léků na cukrovku. To může vést k nežádoucím účinkům nebo snížené účinnosti léků.
Alergické reakce: Někteří jedinci mohou být alergičtí na Rhodiola rosea nebo jiné rostliny ze stejné čeledi. Alergické reakce se mohou pohybovat od mírných příznaků, jako je vyrážka nebo svědění, až po závažnější reakce, jako je anafylaxe.
Neklid nebo nespavost: Rhodiola rosea může u některých jedinců způsobit neklid nebo nespavost, zejména pokud je užívána ve vysokých dávkách nebo v době před spaním. Podobně je to s jakoukoliv látkou, která ovlivňuje rovnováhu kortizolu, testosteronu, dopaminu a serotoninu. Většina těchto hormonálních procesů je vzájemně provázaná a může se vám tak snadno stát, že se budete točit v začarovaném kruhu, kdy negativní účinky jedné látky budete kompenzovat jinou látkou a přitom nejefektivnější v takové situaci bývá všechny doplňky vysadit, nechat tělo uklidnit a optimalizovat spíš zvyky a chování, které vedly k nerovnováze v první řadě.
Hormonální účinky: Rhodiola rosea může mít hormonální účinky na organismus, zejména na funkci štítné žlázy. Jedinci s poruchami štítné žlázy nebo ti, kteří užívají léky na štítnou žlázu, by měli být při užívání doplňků stravy s Rhodiola rosea opatrní.
Glutamin
Glutamin je aminokyselina, která hraje klíčovou roli při syntéze bílkovin a regeneraci svalů. Pokud je glutamin užíván jako doplněk stravy, může zlepšit regeneraci svalů a snížit bolestivost svalů po cvičení.
Syntéza bílkovin: Glutamin je klíčovou složkou aminokyselin, které tělo používá k syntéze nových bílkovin, včetně svalové tkáně. Dodáním dodatečného glutaminu mohou sportovci podpořit obnovu a růst svalové tkáně poškozené během cvičení.
Imunitní funkce: Vytrvalostní cvičení může dočasně potlačit imunitní systém, což zvyšuje riziko infekcí a onemocnění. Bylo prokázáno, že glutamin podporuje funkci imunitního systému, čímž potenciálně snižuje riziko onemocnění a umožňuje sportovcům soustavnější trénink.
Syntéza glykogenu: Glykogen je primárním zdrojem paliva pro vytrvalostní cvičení. Glutamin může být v játrech přeměněn na glukózu a použit k doplnění zásob glykogenu po cvičení, což sportovcům umožňuje rychlejší regeneraci a vyšší výkonnost v následujících trénincích nebo soutěžích.
Snížené odbourávání svalů: Intenzivní cvičení může způsobit rozpad a poškození svalů, což vede k bolestivosti a zhoršení výkonu. Glutamin může přispět ke snížení odbourávání svalů tím, že snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, který může způsobit rozpad svalové tkáně.
Zejména vytrvalostní sportovci mohou mít z doplňování glutaminu prospěch, protože dlouhodobé cvičení může vyčerpat hladinu glutaminu v těle. Doplněním těchto hladin mohou sportovci zlepšit regeneraci svalů a snížit riziko onemocnění nebo zranění. Je však důležité si uvědomit, že glutaminové doplňky nenahrazují vyváženou stravu a správný trénink. Sportovci by se měli před užíváním glutaminových doplňků poradit se zdravotníkem, zejména pokud mají nějaké základní zdravotní potíže nebo užívají nějaké léky.
Ashwaganda
Ashwaganda je oblíbená bylina tradiční ájurvédské medicíny, která si získala pozornost pro své potenciální zdravotní účinky, včetně snížení stresu a úzkosti, zlepšení kognitivních funkcí a posílení imunity. Svojí popularitu si získala i u nás a doporučuje ji hned několik významných “biohackerů“ ve veřejném prostoru - ideálně samozřejmě v jejich vlastní řadě potravinových doplňků. Ashwaganda je sice obecně bezpečná, ale podle některých studií může mít negativní vliv na játra.
Studie prokázaly, že vysoké dávky extraktu z ashwagandhy mohou na zvířecích modelech způsobit poškození jater. V některých případech bylo toto poškození jater nevratné a vedlo k jaterní fibróze nebo cirhóze.
Kromě toho se objevily zprávy o jaterní toxicitě u lidí, kteří konzumovali doplňky stravy z ashwagandhy. V jednom případě došlo u 32letého muže po čtyřtýdenním užívání doplňku z ashwagandhy k poškození jater. Po vysazení doplňku se jeho jaterní funkce zlepšila, ale poškození nebylo zcela vratné.
Stojí za zmínku, že tyto negativní účinky byly většinou spojeny s vysokými dávkami extraktu z ashwagandhy. Obecně je ashwagandha považována za bezpečnou, pokud je užívána v mírném množství. Jedinci s onemocněním jater nebo jinými jaterními problémy však mohou být při užívání doplňků stravy z ashwagandhy opatrní nebo se předtím poradit s odborníkem.
Dalším problémem mohou být rostlinné směsi, které obsahují ashwagandu a u kterých je obtížné přesně určit množství a potenci obsaženého extraktu. Ashwaganda se může přidávat i do veganských proteinových nápojů a přípravků užívaných před cvičením. Uživatel tak snadno ztrácí přehled o tom, jaké množství extraktu a nebo rostlinného prášku konzumuje.
Ačkoli je ashwagandha obecně považována za bezpečnou a dobře snášenou, existují určité důkazy, které naznačují, že ve vysokých dávkách může mít negativní vliv na zdraví jater.