Poslechněte si vynikající rozhovor na téma dopadu sociálních sítí na společnost, který vede Rich Roll s Max Fisher. Fisher je novinář a investigativní reportér New York Times a autor knihy ‘The Chaos Machine: The Inside Story of How Social Media Rewired Our Minds and Our World‘.
sociální platformy rozhodně nejsou jen medium, které se může zříct odpovědnosti za obsah. Jejich algoritmy jsou optimalizované pro výběr témat a příspěvků, které udrží pozornost uživatelů co nejdelší dobu a přimějí je k tomu, aby se na síť vraceli co nejčastěji. Sítě se tak chovají jako editor, který silně ovlivňuje obsah vašeho feedu.
algoritmy sociálních sítí využívají mechanismy psychické závislosti a záměrně cílí na emoci spojenou s pocitem “outrage“ - pobouření, rozhořčení, pohoršení. Profil, se kterým se identifikuje specifická skupina, může snadno získat pozornost algoritmů tím, že ve svých příspěvcích začne využívat slova a fráze, které ve skupině vyvolají pocit vnějšího ohrožení a pobouřené, rozhořčené reakce, které budou postupně eskalovat.
příkladem jedné z prvních “outrage“ kampaní byla tzv. gamergate. Zjednodušeně řečeno šlo o umělou vlnu pobouření a nevole ve skupině mladých, bílých mužů, kteří tráví hodně času hraním video her. Pro Youtube byla tahle skupina relativně zajímavá, protože sledovala videa o hraní her. Jejich zapojení ale vyletělo jako raketa ve chvíli, kdy se na fórech a Youtube začal objevovat narativ, že feministické a lidskoprávní organizace tlačí na herní průmysl, aby snížil míru násilí ve hrách a aby postavy ve hrách byly více ženské a multi-kulturní. Zjednodušeně - neziskovky a feministky vám vezmou vaše hračky. Celá situace rychle eskalovala a velmi rychle vedla k ostrakizaci žen v herním průmyslu, novinářek a aktivistek. Výhružky, útoky, šikana.
zásadním prvkem ‘outrage‘ kampaní je dav. Uživatelé sociálních sitích často podléhají iluzi, že když oni sami za sebe napíšou něco hanlivého, ošklivého, nic moc se nestane, protože to je přece jen názor jednoho člověka. A na názor přeci mají právo. Neuvědomují si ale, že platforma je obrovský zesilovač a podobný nápad tam mají tisíce nebo statisíce dalších ‘jednotlivců‘ s názorem.
příkladem davových trestů je případ ze Spojených států, kdy zdánlivě nevinný konflikt v parku vedl k disproporční bouři na sociálních sítích - ‘Central Park birdwatching incident‘. Muž upozornil ženu, aby si držela psa na vodítku. Ta ale zavolala na policii a předstírala, že ji tento muž ohrožuje a chce jí nejspíš zabít. Ať už si to uvědomila nebo ne, přímo ho tak ohrozila na životě, protože při zásahu policie mohlo dojít k nehodě, jelikož muž byl afroameričan a ti podezřele často při zatýkání kladou tak velký odpor, že je policie musí zastřelit. Muž celý incident nahrával na telefon a jeho sestra zveřejnila video na sociální síti. Reakce davu byla natolik silná, že se jí následně v podstatě zhroutil život a paradoxně se ji zastával i muž, kterého ohrozila.
naše chování na sociální síti nás postupně mění i v off-line světě. Fisher uvádí zajímavý experiment, kdy zastáncům politické strany předložili smyšlený a absurdní novinový titulek o jejich politických oponentech s tím, jestli by byli ochotní nasdílet ho na sociální sítě. Odmítli s tím, že je to hloupost. Pokud stejné skupině obdobně nesmyslný titulek předložili v podobě statusu na Facebook s tím, že to sdílejí lidé z jejich strany, pak najednou neměli problém stejný nesmysl sdílet dál. A jakmile něco takového nadíleli na sítě, měli tendenci takové extrémní názory obhajovat i v diskusi v reálném světě.
samostatnou kapitolou vlivu sociálních sítích je jejich působení na úrovni států. Fisher samozřejmě uvádí příklad Myanmar, kde se velmi rychle rozšířila nesmyslná pověst o tom, že etnická skupina Rohingů chystá v zemi převrat a že v mešitách hromadí zbraně. Militantní a provládní skupiny postupně eskalovaly nenávistný narativ, který algoritmy Facebooku dále posilovaly. Více než polovina obyvatel Myanmaru je připojená na Facebook a spoléhá na něj jako na zdroj spolehlivých zpráv. Zjednodušeně řečeno je Facebook pro běžného uživatele ekvivalentem internetu - když řeknete internet, běžný Myanmarec automaticky klepne na modrou ikonu F. Situace se rychle vymkla z rukou a vedla k útokům a v podstatě genocidě Rohingů. Facebook odmítl platformu v Myanmaru vypnout nebo omezit s tím, že není odpovědný za obsah a že je to technicky nemožné.
podobně postupuje Facebook v dalších rozvojových zemích, kde dotuje levné telefony a mobilní internetové připojení s tím, že opět vytváří silné spojení internet=Facebook. Země Evropské unie už je v podstatě nezajímají, protože tu začíná být příliš restriktivní politika a právo a hlavně se tu obtížně získávají nový uživatelé. V rozvojových zemích mají stále potenciál exponenciálního růstu a uspokojení akcionářů.
podle Fishera je zásadním problémem fakt, že dvacetiletí ajťáci mají zodpovědnost za budování a provoz globální sociální platformy, která je postavená jen za účelem udržení pozornosti uživatelů. Sociální sítě se tak snaží “vytěžit“ konečný zdroj, protože počet lidí, kteří se mohou nově připojit není nekonečný a v některých částech světa velmi rychle klesá.
Měl jsem možnost otestovat jeden ze základních modelů sportovních hodinek Garmin Forerunner 255 a musím říct, že jsem byl příjemně překvapený. Často jsem si vzpomněl na dřevní začátky, kdy jsem byl vděčný za to, že moje stařičké Sigmy dokázaly měřit tep a na konci tréninku mi ukázaly průměrný a maximální tep. Forerunner 255 se dají sehnat za relativně rozumné peníze a přitom jsou kvalitně vyvedené, nabité funkcemi a mají hodně slušnou výdrž baterie.
Ryan Hall je jeden z nejrychlejších vytrvalců na světě. Půlmaraton zvládl za 59:43 a drží americký rekord. Maraton zaběhl za 2:04:58 na maratonu v Bostonu a americký rekord drží i na téhle trati. Ryan s profesionálním během skončil a prošel dost neuvěřitelnou proměnou na silového sportovce. Nabral pořádných pár kilo ve svalech a věnuje se silovým disciplínám.
Rozhovor s Ryanem vede Peter Attia a probírají témata od tréninku, přes výživu a regeneraci až po mentální nastavení špičkového vytrvalce. Ryan rozhodně prošel dlouhou cestu a v tréninku i závodech zkusil ledacos.
Body, které si z rozhovoru beru:
rychlost - pokud chcete běhat maratony na soutěžní úrovni, je potřeba pracovat na rychlosti. Základem je rychlostní příprava jako pro závody na 5 km. Do tréninku je potřeba zařazovat i relativně krátké intervaly, třeba 100, 200m po 10-15 opakováních. Pro budování rychlosti a speciálního tempa je nejspíš kritické okno v průběhu dětství a puberty. Z rychlostního a vytrvalostního základu získaného v dětství je možné těžit i v dospělosti. Získat opravdu kvalitní rychlost v dospělosti může být problém.
zona 2 - většinu tréninků je potřeba běhat v nízké intenzitě. Naopak kvalitní tréninky je pak potřeba běhat ve vysokých intenzitách na úrovni zony 5.
silová příprava - většina vytrvalců se bojí svalového růstu a vyšší hmotnosti svalové hmoty. Po zkušenostech ze silového tréninku začal Ryan daleko více zařazovat posilování u svých běžeckých svěřenců. Velký význam má síla hýžďových svalů, které jsou ale u vytrvalců obvykle zanedbané a atrofované. Do silové přípravy je určitě vhodné zahrnout i posilování horní poloviny těla a to jak z pohledu běžecké formy, tak jako zásobu glykogenu a zvýšení počtu mitochondrií.
9 denní týden - tréninkový týden nemusí mít vždycky 7 dní. Ryan postupem času přišel na to, že mezi kvalitními tréninky potřebuje 2 dny regenerace (lehký trénink). Prodloužil proto tréninkové mikrocykly na 9 dní a držel klasickou strukturu:
volný běh
intervaly - krátké intervaly např. 15x100m, dlouhé intervaly max 1km - až 20x 1km/400m
2 dny volné tréninky / regenerace
steady state run / dlouhé tempo
2 dny volné tréninky / regenerace
dlouhý běh, dlouhý stupňovaný běh
volný běh / regenerace
Ryan zmiňuje, jak složité je držet optimální závodní váhu - stačilo pár kilo rozdíl a byl příliš hubený a tím pádem unavený na optimální výkon.
Po ukončení kariery si Ryan střihnul trochu bláznivou výzvu 7 maratonů za 7 dní na 7 kontinentech. Stejný závod běžel (opakovaně) i Petr Vabroušek a Ryan do toho šel v podstatě bez tréninku. Dokončil, trochu se u toho zničil a na poslední cílové pásce symbolicky nechal svoje běžecké boty a odešel bos.
Hodně mě zaujalo, jak hluboce spirituálně je Ryan založený a jak silně se jeho hledání duchovního vedení promítá do jeho tréninku a závodění.
Extrémně zajímavá část rozhovoru je samozřejmě Ryanova přeměna z vytrvalce na silově zaměřeného sportovce. Během 9 měsíců nabral přes 20kg ve svalové hmotě a začal si vymýšlet bláznivé silové výzvy. Třeba jako to, že vynese 2 kanystry vody o váze 30kg/kus ze dna Grand Canyon na jeho okraj. Trvalo mu to přes 6 hodin, ale dal to. Další výzva je dead-lift činky o váze 500 liber (cca 225kg) a následně hned zaběhnout míly pod 5 minut (tempo 3:05 min/km).
Pro mnoho běžců je mikrocyklus v jejich tréninkovém plánu týden. Běžný sedmidenní týden určuje rytmus našich tréninků a dovoluje snadno porovnávat tréninky a objemy v tréninkovém kalendáři. Sedmidenní mikrocyklus je zkrátka pohodlný. Rozhodnutí, že mikrocyklus musí začínat a končit každý týden ve stejné dny, ne vždy bereme v úvahu nadřazené cíle dobrého periodizovaného plánu.
Zaryski a Smith vysvětlují, že úspěch periodizovaného plánu pro ultravytrvalce závisí na principech všestranného rozvoje, přetížení, specifičnosti, individualizace, konzistentního tréninku a strukturální tolerance. Ze zkušenosti bych řekl, že individualizace je jednou z nejdůležitějších zásad každého tréninkového plánu. Autoři dále vysvětlují, že "jednotliví sportovci budou reagovat a adaptovat se odlišně, pokud jim budou předloženy identické tréninkové režimy". To je jednoduchý, ale nesmírně důležitý faktor tvorby tréninkového plánu. Odlišné individuální reakce an tréninkové impulzy nás vedou k zamyšlení, jestli je správné, že je nejčastěji používaný mikrocyklus založen na sedmidenním týdnu. Pokud každý člověk reaguje na tréninkové podněty jinak, neměla by se lišit i doba regenerace? A pokud se každý člověk zotavuje z tréninku jinak, proč je potom víkendový dlouhý běh tak všudypřítomný?
Jakmile si začneme klást tyto otázky a přehodnotíme cíl každého mikrocyklu, můžeme začít sedmidenní tréninkový kalendář vnímat jako problematický. Co když úplná regenerace po tréninku trvá pět dní, ale do dalšího dlouhého běhu zbývají jen dva dny? V takovém případě by možná dával větší smysl desetidenní mikrocyklus. Důležité je si uvědomit, že nejsme stroje a každý jsme jiný.
Je to ošemetné téma, protože je jasné, že velká část našeho života se skutečně točí kolem kalendáře. Většina lidí má volné víkendy na dlouhé běhy a nemůže se plně věnovat tréninkovým plánům. Doufám, že si z tohoto článku odnesete, že flexibilita je prospěšná a možná jsou ve vašem životě a tréninku chvíle, kdy vám ústup ze sedmidenního paradigmatu pomůže dosáhnout lepších výsledků. Každý den tréninku na sebe navazuje a naše tělo nezačne najednou všechno znovu, jakmile udeří pondělní ráno. Pokud se nad tím dokážete zamyslet, budete mít větší šanci přizpůsobit se tréninku a dosáhnout další úrovně kondice.
Bolest a zánět šlach je pro běžce a vytrvalostní sportovce strašák, který se vás může držet 8-12 měsíců. To je pro běžce celá věčnost. Vypořádat se s tendinopatií je náročné. Frustrace je běžná. Vaší nejlepší "léčbou" tendinopatie je vyhýbání se tréninku a zátěži. Jak zvýšíme vaše šance vyhnout se extrémně dlouhé rekonvalescenci v důsledku tréninkového zranění?
Většina pokročilých běžců se vyhýbá riziku vzniku tendinopatie, protože chápou koncept základního tréninku a vědí, jak sledovat a monitorovat svou zátěž. Ale ani pokročilí běžci nemusí svému tělu naslouchat tak, jak by měli. Pokud tréninková úroveň pokročí příliš rychle, jsou i pokročilí běžci vystaveni vysokému riziku vzniku tendinopatie. A navýšení tréninkové zátěže se týká jak objemu, tak rychlosti nebo síly.
Nejčastěji trpí tendinopatií začátečníci a středně pokročilí běžci, protože jsou ve svém nadšení z běhu náchylní k tomu, že často běhají příliš rychle a příliš často. Je velmi důležité si uvědomit, že většina vašich běhů by měla být v zóně 2. To je nízká tepová frekvence. Pokud neznáte svou maximální tepovou frekvenci, nebo nenosíte monitor srdečního tepu, je snadné zjistit, že jste ve správné zóně. Říkáme tomu běh v konverzačním tempu. To znamená, že byste měli být schopni hovořit se svým běžeckým kolegou, aniž byste museli popadat dech. Pro začínající běžce to může znamenat začít kombinací chůze a běhu. Jakmile vaše tepová frekvence stoupne příliš vysoko, přejdete do chůze, dokud se nevydýcháte, a pak se opět pomalu rozběhnete. Během několika týdnů poběžíte celou dobu, protože váš kardiovaskulární systém se přizpůsobí.
Existují nástroje, které vám pomohou sledovat běžeckou zátěž a zjistit, zda vám hrozí vyšší riziko zranění. Mezi tyto nástroje patří např:
Monitory srdečního tepu: Pokud budete prvních několik měsíců běhat s monitorem srdečního tepu, budete schopni určit svou tepovou frekvenci podle pocitů. Jsou vhodné pro začátečníky ale i zkušené běžce a to zejména pokud běháte v terénu a vaše tepová frekvence je hodně variabilní.
HRV: Variabilitu srdeční frekvence může ovlivnit mnoho věcí. Patří mezi ně změny ve vaší stravě, spánkový režim a to, zda jste nemocní nebo máte určité chronické zdravotní potíže. Vaše hodnoty HRV ovlivňují také některé léky. Jednotlivé hodnoty, která zobrazuje vaše aplikace HRV, nejsou zdaleka tak důležitá jako trendy, které se vyvíjejí v průběhu času. Například hodinky Garmin umí dlouhodobě sledovat a vyhodnocovat míru zatížení pomocí měření HRV a v aplikaci vám rovnou poskytnou vysvětlení, jak přizpůsobit trénink aktuálnímu stavu.
Strava pro fitness: Strava a další aplikace jako třeba Runalyze.com jsou také schopny zjistit, jak se vaše trendy mění v čase. Budete schopni zjistit, zda je vaše zátěž běžně příliš vysoká v porovnání s vaší "fitness" úrovní - což odráží vaši kondici.
Při tréninku mohou některé platformy sledovat "monotónnost" vašich běhů. Pokud je monotónnost vašich tréninků vysoká, nemusí být vaše tělo tělo schopno flexibilně reagovat na změny v rychlosti nebo objemu tréninku bez zvýšení rizika zranění. Fitness platformy vám tak mohou pomoci držet zátěž pod kontrolou a změnit tréninky tak, abyste je pomalu zvyšovali v průběhu času a tím snížili riziko vzniku tendinopatie a dalších zranění z přetížení.
Beau Miles mě baví opravdu hodně moc. Je to blázniví Australan se vším všudy a točí skvělá videa. Tentokrát se rozhodl rozloučit se se svojí poněkud zvláštní, ošklivou čepicí. Ta ho provázela na mnoha dobrodružstvích a po letech se začala rozpadat tak, že se pomalu stala nefunkční a hlavně neopravitelnou. A aby to nebylo jen o jedné čepici, Beau se loučí taky s tričkem, kraťasy a nejspíš i botami Altra Olympus 4 (recenzi na tyhle boty jsem psal pro Rungo) a loučí se s nimi během běhu v Australských Alpách až do městečka Walhalla.
Taky mám pár kousků vybavení, které je dávno za horizontem životnosti a funkčnosti. Třeba vesta Inov 8 Ultra Pro je se mnou už pátý rok a používám ji opravdu často, takže má poměrně hodně otvorů, které výrobce asi nezamýšlel. Zatím ale funguje a přece ji nevyhodím jen proto, že jsem si před rokem koupil vestu Raidlight, kterou nosím na závody a dlouhé běhy.
Moc vám děkuji, že jste dočetli až sem. Váš zájem a podpora je to, co mě pohání v dalším psaní a vydávání newsletteru Běžím dokud můžu. 🙏
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit na platformě Pickey - jednou měsíčně mi zaplatíte kafe ☕️ a já ten kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a dalších oblastech bytí a žití 🌱.
Otvory v běžecké vestě řeším teipovou páskou. Když je větší otvor, oboustraně, případně pojistit kancelářskou sešívačkou. No a když chci udělat parádu, sponky vyměním za jehlu a nit. Výhoda tejpovačky je její pružnost a nenarušení funkčnosti celku. Také ji používám na paty bot, protože dost časti mi dochází k jejich prodření . Tady to docela dlouho vydrží a případně ji pak zase časem přelepím. Samozřejmě myslel jsem tu patní část bot, ne nohu PS: zbytečné pojišťovat sponkami :-)