Simulace bez simulátoru, biomechanická zátěž, kadence, ready na maraton, alkohol a demence
Newsletter Běžím, dokud můžu
Když se simulace obejde bez simulátoru
V debatách o simulační teorii se často objevuje představa, že pokud je náš svět simulací, musí někde běžet na nějaké technologii a že musí mít svůj účel. Jako bychom automaticky promítali vlastní zkušenost s technologiemi do struktury vesmíru. Ale co když to vůbec není nutné?
Simulace nemusí znamenat běžící program na vesmírném serveru poháněném energií Dysonovy sféry. Může být jen komplexním systémem vztahů, které jsou samy o sobě konzistentní. Systémem, který se stal vědomým a jehož vědomí je emergentní stav. Taková simulace by nevznikla proto, že ji někdo spustil, ale prostě proto, že mohla vzniknout. Existuje, protože její existence je možná.
Pokud bychom přesto připustili, že simulace má nějaký účel, jako třeba sledovat vývoj života nebo vědomí, pak dává smysl, že by mohla obsahovat i prahové parametry. Jakmile by systém dosáhl určité hranice, mohl by se restartovat, přeuspořádat, nebo změnit své základní zákony. Prahové parametry indikují bod, kdy v simulaci nemá význam pokračovat, protože za dané konfigurace nevede k dalšímu rozvoji sledovaných parametrů. Z pohledu „obyvatel“ by se takový zásah jevil jako kataklyzma: potopa světa, dopad meteoritu, náhlý evoluční skok, nebo i změna kolektivního vědomí.
Mýty o apokalypse či o „novém začátku“ tak lze číst jako metafory pro systémové resetování reality. Restart simulace, která ztratila rovnováhu.
Zajímavé je, že podobnou logiku dnes nacházíme i ve vědě. Fyzikové jako Lee Smolin či Carlo Rovelli naznačují, že přírodní zákony nejsou věčné a předem dané ještě před vznikem samotného vesmíru. Nedeterminují předem podobu vesmíru, ale vycházejí z něj. Vyvíjejí se společně s ním. Konstanty, které dnes považujeme za neměnné, mohly být kdysi jiné, stejně jako pravidla „fyziky“ mohla být výsledkem vývoje, ne jeho příčinou.
Vesmír tak nemusí být programem běžícím podle předem napsaného kódu. Může být kódem, který se sám píše. Neustále se přepisuje, učí, stabilizuje a zkouší nové varianty své vlastní existence.
Možná, že to, čemu říkáme „katastrofa“ nebo „zázrak“, je jen okamžik, kdy se realita učí něco nového o sobě samé.
A možná, že tahle simulace nepotřebuje mít žádný důvod své existence. Existuje zkrátka proto, že je to možné a v nekonečné množině možných stavů, zkrátka existuje nenulová pravděpodobnost výskytu naší “reality”.
Biomechanická zátěž u běžců
„Zátěž“ v běhání, o tom slyšíme často. Ale co přesně tím myslíme, když mluvíme o tréninkové zátěži? A proč nestačí jen sledovat uběhnuté kilometry, nebo tepovou frekvenci? Podle autora článku jde totiž o tři odlišné typy zátěže: fyziologickou, biomechanickou a psychologickou. Dnes se podíváme hlavně na tu biomechanickou.
Biomechanická zátěž popisuje mechanické síly a v důsledku i mechanická poškození, které jsou působeny na stěžejní tkáňové systémy vašeho těla: kosti, šlachy, svaly, vazy, kloubní povrchy.
Zjednodušeně řečeno, jak moc své tělo „namáháte“ z hlediska mechaniky, ne jen metabolického stresu.
Když řešíte souvislost mezi tréninkem a rizikem zranění, mluvíte o biomechanické zátěži, nikoli „pouze“ o tom, jak se vám zvyšuje VO₂ max nebo jak tělo reaguje na aerobní objem.
Proč by vás to mělo zajímat
Běh je ve srovnání s cyklistikou či plaváním výjimečný tím, že generuje velmi vysokou mechanickou zátěž. Už běžec s hmotností 45 kg (takže spíš keňská běžkyně) může při běhu vytvořit v Achillově šlaše ekvivalent > 360 kg síly.
A právě tyto mechanické síly jsou to, co způsobuje poškození a přetížení tkání, ne (pouze) metabolický stres nebo únavu.
Čtyři klíčové faktory
Autor shrnuje, že pro pochopení, jak vzniká biomechanická zátěž a následné riziko zranění, je nutné sledovat čtyři faktory:
Počet zatěžovacích cyklů (např. počet kroků)
Zatížení tkáně v jednom cyklu – kolik síly jde na šlachu, kost, kloub.
Poškození tkáně – závisí na tom, jak silná nebo odolná ta tkáň je.
Oprava tkáně – biologické procesy regenerace, adaptace a posilování.
Kolik kroků uděláte + jak velké síly tělo zažije v každém kroku + jak silná je vaše tkáň + jak dobře se zvládá opravit = vaše riziko a vaše adaptace.
Počet cyklů (kroků) je relativně snadné měřit (stačí sledovat kadenci, počet kroků během běhu). Zatížení na krok roste s rychlostí běhu, horším technickým provedením, terénem (např. kopec) nebo nevhodnou obuví. Síla tkáně jako větší kostní průřez, vyšší hustota kosti, silnější šlachy znamenají větší odolnost. Ale měnit ji jde jen pomalu.
Regenerace je samozřejmě nezbytná a zahrnuje dobré stravování, dostatek spánku a vyvarování se dlouhodobému deficitu energie (např. riziko stresových zlomenin v případě RED-S). Rozlišovat fyziologickou a biomechanickou zátěž je zásadní. Například krátké sprinty mohou mít malý fyziologický dopad (nejde o dlouhé trvání), ale obrovský mechanický dopad na šlachy a kosti.
Jak to použit ve tréninku
Zvyšujte objem, ale pomalu, protože více kroků znamená větší mechanickou zátěž.
Buďte opatrní při výrazném zrychlení, protože i drobný nárůst rychlosti může znamenat disproporčně větší zatížení. Sledujte i průměrná tempa z týdne na týden. Pokud se při podobných objemech a skladbě tréninku najednou pohybujete na průměrném tempu o 10-20% rychlejším, bude biomechanické zatížení významně vyšší.
Zvažujte techniku, terén a vybavení. Kopec (nahoru a hlavně seběhl), minimalistická obuv či nízká kadence znamenají často vyšší zátěž na určitá místa (např. achilovka, kolena, bederní páteř).
Pro dlouhodobou odolnost zařaďte silový/plyometrický trénink pro posílení šlach a kostí; starjte se o výživu, spánek a celkovou regeneraci. Regenerační schopnost tkání se snižuje s věkem. Objemy, které jste v mládí zvládali bez posilování a regenerace, vám můžou ve vyšším věku způsobit chronické přetížení a problémy.
Udržujte „ekvivalentní mechanickou zátěž“. Autor navrhuje koncept „damage-equivalent miles“ („míle ekvivalentní poškození“) jako způsob, jak porovnat různé tréninky i z mechanického hlediska.
Pokud běháte, pak tempo, objem a tepová frekvence nejsou všechno. Vaše tělo a konkrétně tkáně, které nesou opakované zatížení, si „pamatují“ mechanické síly, které na ně vyvíjíte. A pokud mechanická zátěž převýší schopnost opravy, riziko zranění roste.
Místo toho, abyste se soustředili jen na to, co vám ukazuje hodinky nebo aplikace, podívejte se také na to, jak běháte, jak často běháte, jak rychle a jak dobře se tělo dokáže vyrovnat s následky.
Tímto způsobem můžete svou tréninkovou zátěž nejen kvantifikovat, ale také lépe řídit z hlediska dlouhodobé odolnosti a zdraví.
Jsi opravdu připravený na maraton?
Zaběhnout maraton je vlastně docela zvláštní cíl. Na papíře je to „jen dlouhý běh“. Ale v praxi je to něco víc. Test těla, hlavy i každodenní disciplíny.
Než klikneš na „Registrovat“ (a pak hned “Sdílet”), zkus si položit pár jednoduchých otázek.
Uběhli jste už pár půlmaratonů?
Maraton není akce, kam se půjdeš učit, co znamená běžet 20 kilometrů v kuse (dvakrát). Tuhle zkušenost už musíš mít dobře zažitou v těle a hlavně v hlavě. Půlmaraton tě naučí, jak se tělo chová po první hodině běhu, jak se mění dech, trávení, hlava. Bez téhle zkušenosti je 42 kilometrů spíš experiment než závod.
Umíš běžet dvě hodiny v pohodlném tempu?
Ne nutně rychle, ale klidně, plynule, s pocitem, že bys zvládl ještě jednou tolik. Pokud pro tebe dvouhodinový běh není žádné drama, jsi blízko. Maraton je hlavně o schopnosti být v pohybu dlouho a přijímat únavu jako součást hry.
Běháš souvisle už několik měsíců bez zranění?
Neexistuje žádný magický trénink, který by tě zachránil, pokud tvoje tělo není zvyklé na opakovanou, relativně vysokou zátěž. Konzistence je skrytý základ maratonu. Tělo potřebuje čas, aby zesílilo a zdaleka nejde jen o svaly, srdce a plíce. Na zátěž se musí adaptovat i šlachy, kosti, fascie a nervový systém. Tohle se nedá urychlit. Maraton si žádá stabilní, vyrovnanou přípravu, ne sprint k cíli.
Máš prostor trénovat 6–8 hodin týdně?
To je realita. A nejen běh, ale i regenerace, jídlo, spánek. Maraton není o jednom dni v kalendáři, ale o několika měsících života, kdy každý týden posuneš hranici o kousek dál. A těch 6-8 hodin týdně ber spíš jako minimum, než cíl na který aspiruješ. Kvalitní objemová příprava na maraton se bude klidně pohybovat na dvojnásobku téhle časové dotace. A věnovat každý týden 12-15h tomu, aby jste na maratonu odvedli slušný výkon a ne jen boj o přežití, to už chce slušnou dávku odhodlání.
Maraton je opravdu „jen dlouhý běh“.
Ale ten dlouhý běh je zároveň zrcadlo, které ti ukáže, jak zacházíš s časem, s únavou, s pochybnostmi. A jestli dokážeš být připravený a to nejen fyzicky, ale i mentálně, na to, že čtyřicet dva kilometrů není boj, ale rozhovor se sebou samým.
Alkohol a demence
Po spoustě let debat o tom, zda „sklenička vína denně“ může chránit mozek, přichází nejrozsáhlejší studie svého druhu a její závěr je jasný. Žádné množství alkoholu není pro mozek bezpečné a už vůbec ne protektivní (pokud se tedy nebavíme o mozku naloženém v alkoholu pro výzkumné účely).
Tým vedený Anyou Topiwalou z Oxfordu analyzoval data více než 560 000 lidí z amerického programu Million Veteran Programme a britské UK Biobank, doplněná o genetické údaje z více než 2,4 milionu účastníků. Výzkum kombinoval tři přístupy a to klasické kohortové sledování, případové kontrolní analýzy a Mendelovskou randomizaci, která využívá genetické predispozice.
Co ukázala data
Na první pohled se zdálo, že mírní až střední pijáci mají nižší riziko demence než abstinenti i těžcí pijáci. Tato známá „U-křivka“ se objevuje v mnoha starších studiích. Ale právě genetická část výzkumu ukázala, že jde jen o zkreslení.
Lidé, kteří v sobě mají genetické predispozice k vyšší konzumaci alkoholu, mají také jednoznačně vyšší riziko rozvoje demence a to i při malých dávkách. Každé zvýšení o jednu směrodatnou odchylku v počtu drinků týdně znamenalo nárůst rizika demence o 15 %.
Zajímavý je i fenomén obrácené kauzality. Lidé, u nichž se rozvíjí časná kognitivní porucha, často pijí méně, což může vytvořit falešný dojem, že „střídmé pití chrání mozek“. Ve skutečnosti to ale může být důsledek počínajícího onemocnění, nikoli jeho prevence. To znamená, že časný rozvoj onemocnění brání rozvoji nadměrného pití a neplatí, že mírné pití brání rozvoji demence.
Genetika versus pozorování
Klasická pozorování zachycují, co lidé dělají dnes, zatímco genetické analýzy ukazují, k čemu jsou jejich těla dlouhodobě náchylná. A v této celoživotní perspektivě se ochranný efekt alkoholu úplně rozplynul.
Neexistuje žádné „bezpečné minimum“. Ani malé množství alkoholu nebylo spojeno s nižším rizikem demence. Naopak, vztah byl lineárně škodlivý, takže čím víc alkoholu, tím vyšší riziko.
Důsledky pro veřejné zdraví
Autoři odhadují, že kdyby se podařilo snížit výskyt poruch spojených s alkoholem o polovinu, ubývalo by až o 16 % případů demence. To je víc než účinek většiny současných preventivních strategií.
Studie tak míří přímo proti zakořeněné představě, že malé dávky alkoholu mohou být „zdravé pro srdce a mozek“. Podle nových důkazů jde spíš o mýtus, který vznikl na základě neúplných dat a obrácené kauzality.
Pokud existuje „optimální dávka alkoholu pro mozek“, pak je to nula. A pokud se někdy zdá, že lidé, kteří pijí střídmě, stárnou lépe, nemusí to být díky alkoholu, ale navzdory němu, protože mají často lepší zdraví, vzdělání a životní návyky.
studie (2025)
Mýtus o vysoké kadenci
Je to rada, kterou slyšel každý cyklista: „Toč lehce a rychle, šetříš nohy.“
Jenže moderní výzkum ukazuje, že to není tak jednoduché. Možná právě naopak. Vysoká kadence může být cestou k rychlejší únavě, ne k vyššímu výkonu.
Co vlastně znamená „vysoká kadence“
Kadence, tedy počet otáček klik za minutu, určuje, jak rychle se střídá fáze kontrakce a uvolnění svalů.
Při nízké kadenci je síla (torque) na jeden záběr vysoká, ale pohyb pomalý. Při vysoké kadenci (např. 100–120 ot./min) se síla na šlapnutí snižuje a právě to vytváří dojem, že „točíš lehčeji“.
Jenže fyziologicky je to úplně jinak. Vysoká kadence totiž vyžaduje rychlejší kontrakci svalových vláken a tím pádem nutí tělo zapojovat více rychlých vláken typu II. Ta jsou výkonnější, ale méně úsporná. Spalují víc energie, produkují víc laktátu a unaví se dřív.
Proč trpí efektivita
Studie Umberger et al. (2006) ukázala, že běžci či cyklisté s větším podílem rychlých vláken mají přirozeně vyšší „optimální kadenci“.
Ale platí i druhá strana rovnice. Čím vyšší kadence, tím nižší mechanická účinnost.
Rychlé otáčení klik zvyšuje setrvačné síly i metabolické náklady. Svaly musí dělat víc práce jen proto, aby pohyb udržely v rytmu. Výsledkem je vyšší spotřeba kyslíku a menší výkonnost na watt.
Co ukázaly výzkumy
Při 120 RPM se typ II vlákna zapojují dřív, stoupá krevní laktát a anaerobní zapojení, zatímco účinnost klesá.
Na 100 RPM měli rekreační cyklisté vyšší tepovou frekvenci, nižší výkon a horší časovku než při 60 RPM.
I triatlonisté, kteří volili vyšší kadenci, běželi po kole rychleji (při testu do vyčerpání).
Vyšší kadence není „víc aerobní“. Je to větší metabolická zátěž.
Při rychlé kadenci musí tělo zvládnout víc kontrakcí za stejný čas. To znamená víc iontové nerovnováhy (Na+, K+, H+, Pi), zpomalené uvolňování Ca²+ ze sarkoplazmatického retikula a tím i nižší schopnost vyvinout sílu.
Výsledkem je rychlejší únava, hlavně při intenzitách nad prahovou hodnotou výkonu (CP, critical power).
Jak se změnil pohled na trénink
Dřív se věřilo, že vysoká kadence „šetří nohy“ a že nižší síla na kliky znamená menší svalové opotřebení.
Novější výzkumy i výkony profesionálů ale ukazují, že vyšší rychlosti a lepší časy přinesly spíš těžší převody, ne rychlejší točení nohama.
Efektivní cyklistika využívá sílu a koordinaci a ne samoúčelné zrychlování kadence.
Vysoká kadence není zlo, ale ani zázrak. Je to nástroj. A jako každý nástroj funguje jen v kontextu. Pro výkonnostní cyklistiku i triatlon platí jednoduché pravidlo:
Trénuj napříč spektrem kadencí.
Nízká kadence rozvíjí sílu a ekonomiku, vysoká kadence neuromotoriku a schopnost reagovat na změny rytmu. Ale věř tomu, co ukazuje věda. Energie se vždycky musí někde vzít. A rychlejší šlapání ji neprodukuje zadarmo, jen přenese únavu jinam.
Za podporu děkuji 20x☕️ MH (oooo, moc děkuji veliký závazek) , 2x☕️ TP, MM, ☕️ JS,(snad jsem na nikoho nezapomněl) a všem, co newsletter čtou a šíří 🙏
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit, když mi koupíte kafe ☕️ Kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a jiných oblastech bytí a žití 🌱. Stačí pípnout QR, díky.
