přiměřená aktivita, histamin, kulturistika a srdce, 90 nebo 120 minut
Newsletter Běžím, dokud můžu
Přiměřenou aktivitou proti depresi
Nedávná longitudinální studie publikovaná v časopise Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports analyzovala data z China Health and Retirement Longitudinal Study (CHARLS) a zkoumala vztah mezi fyzickou aktivitou a rizikem deprese u lidí ve středním věku a starších v Číně. Studie zahrnovala 3 564 účastníků a kombinovala průřezovou analýzu z roku 2020 s devítiletým sledováním od roku 2011 do 2020.
Vztah mezi fyzickou aktivitou a depresí
Průřezová analýza odhalila U-tvarovaný vztah mezi úrovní fyzické aktivity a rizikem deprese. To znamená, že jak nízká, tak nadměrná fyzická aktivita byly spojeny s vyšším rizikem deprese, zatímco střední úroveň aktivity měla ochranný účinek. Tento vzorec byl potvrzen i v longitudinální části studie, kde bylo identifikováno pět trajektorií fyzické aktivity. Ve srovnání se skupinou s nízkou a stabilní aktivitou měla skupina se střední a stabilní aktivitou o 47 % nižší riziko deprese, zatímco skupina s nejvyšší a stabilní aktivitou měla o 37 % vyšší riziko deprese .
Genderové rozdíly
Analýza podle pohlaví ukázala, že nadměrná fyzická aktivita byla spojena se zvýšeným rizikem deprese pouze u žen. Jedno z možných vysvětlení spočívá v charakteru fyzické aktivity. U žen ve středním a vyšším věku často převažují neplacené a stresující činnosti, jako je péče o domácnost, vnoučata nebo starší členy rodiny. Tyto aktivity nejsou volnočasové a mohou být zdrojem psychického stresu, což může přispívat k vyššímu riziku deprese .
Hodnocení kvality studie
Studie využívá robustní longitudinální data z CHARLS, což zajišťuje vysokou relevanci a reprezentativnost pro čínskou populaci středního a vyššího věku. Nicméně, měření fyzické aktivity bylo založeno na self-report dotaznících, což může vést k určitým zkreslením.
Tato studie zdůrazňuje, že střední úroveň fyzické aktivity má ochranný účinek proti depresi u středně starých a starších dospělých, zatímco nadměrná aktivita může zvýšit riziko deprese, zejména u žen. Při doporučování fyzické aktivity je důležité zohlednit nejen intenzitu a množství, ale také kontext a charakter vykonávaných činností.
Histamin není jen molekula alergiků
Histamin je známý především jako viník při alergických reakcích. Nová studie publikovaná v Journal of Applied Physiology však odhaluje jeho zcela jinou roli. Histamin je podle autorů klíčovým transduktorem adaptačních procesů ve svalech během vytrvalostního tréninku.
Výzkumníci z University of Oregon a Mayo Clinic provedli randomizovanou, dvojitě zaslepenou placebem kontrolovanou studii se 16 zdravými dobrovolníky (6 mužů, 10 žen), kteří podstoupili šestitýdenní cyklistický trénink. Polovina účastníků před každou tréninkovou jednotkou užívala kombinaci běžně dostupných antihistaminik (fexofenadin a ranitidin), druhá polovina placebo.
Po šesti týdnech:
Zvýšení maximálního výkonu bylo téměř o polovinu nižší u skupiny s antihistaminiky (+9 %) než u placebo skupiny (+18 %).
Oxidační kapacita svalových vláken (aktivita sukcinátdehydrogenázy) vzrostla u placebo skupiny o 136 %, ale pouze o 3 % u antihistaminové skupiny.
Zlepšení vaskulární funkce (reaktivní hyperémie) bylo u placebo skupiny téměř dvojnásobné oproti skupině s antihistaminiky.
VO₂peak se zvýšilo u obou skupin, rozdíl zde nebyl statisticky významný.
Co to znamená?
Histamin se během fyzické aktivity uvolňuje ze žírných buněk ve svalové tkáni a aktivuje H1 a H2 receptory na endoteliálních a hladkých svalových buňkách. Výsledkem je:
Rozšíření cév a zvýšený průtok krve,
Vyšší propustnost kapilár,
Lepší transport glukózy a kyslíku,
Aktivace imunitní odpovědi a angiogeneze,
Změny v transkripci stovek genů souvisejících s adaptací na zátěž.
Zablokování těchto receptorů běžnými antihistaminiky tedy omezuje schopnost svalů reagovat na trénink a přizpůsobovat se – zvláště v oblasti mitochondriální kapacity a vaskulární adaptace.
Slabinou studie je malý počet účastníků (n=16), což zvyšuje riziko podstatných individuálních variací. Nicméně výsledky jsou konzistentní s předchozí podobnou studií Van der Stede et al. (2021).
Co z toho plyne pro sportovce?
Rutiní užívání antihistaminik před tréninkem může zpomalit vaše zlepšování, i když si to možná neuvědomujete.
Pokud trénujete na vytrvalostní výkony, zvažte, kdy a zda vůbec antihistaminika užíváte. (samozřejmě nechcete ani to, aby vás zastavila alergie)
Výzkum zatím neřeší vliv občasného, nízkodávkovaného použití, ale výsledky ukazují, že histamin není jen „alergická molekula“. Je to klíčový hráč v přirozené adaptaci těla na zátěž.
Studie otevírá zcela novou perspektivu na molekulární adaptaci na trénink a zároveň přináší praktické doporučení, které může změnit přístup sportovců i trenérů k běžně užívaným lékům.
studie (2025)
90 nebo 120 minut běhu?
Tradiční modely vytrvalostního výkonu se opírají o tři klíčové fyziologické determinanty: maximální spotřebu kyslíku (VO₂max), její využití při laktátovém prahu (FULT) a běžeckou ekonomiku (RE). Tyto ukazatele umožňují dobře odhadnout, kdo podá v závodě nejlepší výkon. Ale nový výzkum ukazuje, že po 90 a zvlášť 120 minutách běhu se tyto parametry začínají dynamicky měnit a to způsobem, který může zásadně ovlivnit výsledek maratonu.
Studie publikovaná v Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports sledovala 14 dobře trénovaných maratonců (průměrný čas maratonu 2:47). Testovala, co se stane s VO₂max, FULT a RE po 90 a 120 minutách běhu v intenzitě blízké maratonu (cca 80 % VO₂max).
Výsledky byly překvapivé:
VO₂max klesl o 3,1 % po 90 min a o 7,1 % po 120 min, což znamená menší schopnost generovat výkon v závěru závodu.
Běžecká ekonomika (RE) se zhoršila o 4,2 % a 5,8 %, což zvyšuje energetickou náročnost běhu.
FULT se paradoxně zvýšil, což působí dojmem zlepšení, ale ve skutečnosti odráží pokles VO₂max.
Rychlost při laktátovém prahu (sLT), klíčová pro maratonské tempo, klesla o 6,6 % po 120 minutách běhu.
Zásadní je, že se tyto změny zrychlovaly mezi 90. a 120. minutou. Tělo se tedy po 1,5 hodině dostává do stavu, kdy se fyziologické limity začínají propadat stále rychleji.
Proč na tom záleží?
Pro maratonce to znamená, že testování výkonu ve „fresh stavu“ (tedy odpočatý sportovec v laboratoři) nemusí odpovídat tomu, co se děje během skutečného závodu. Klíčové fyziologické parametry se výrazně mění a ne u všech běžců stejně.
Zatímco někteří běžci nevykázali téměř žádný pokles VO₂max, u jiných se snížil o více než 10 %.
Čtyři ze sledovaných běžců se ke konci 120minutového běhu dostali do tzv. „severe domain“ , tzn intenzity, kterou nelze dlouhodobě udržet.
Tato individuální variabilita naznačuje, že schopnost udržet výkon v čase, tzv. fyzická odolnost (durability), je samostatným klíčovým faktorem maratonského výkonu.
Co to znamená pro trénink?
Tempové běhy (tempo runs) by měly být lépe cílené na udržení intenzity v průběhu celé doby trvání.
Dlouhé běhy v intenzitě blízké maratonu odhalí, jak rychle se vaše VO₂max a RE začnou zhoršovat.
Pro přesnější trénink a závodní strategii je třeba sledovat nejen, jak rychlý jste v čerstvém stavu, ale jak rychle se „rozpadnete“ v únavě.
Nevýhodou je, že studie zahrnovala jen muže a běh byl omezen na 120 minut, tedy o něco méně než celý maraton.
Maratonský výkon není dán jen tím, jak silní jste na začátku, ale hlavně tím, jak pomalu ztrácíte výkon v čase. A právě tohle nám tato studie dává poprvé do čísel. Pokud tedy chcete běžet rychle, nestačí jen zlepšovat VO₂max. Musíte se naučit ho udržet.
studie (2025)
Honzzza na R100
Nejen na Twitteru můžete sledovat Honzu, který se do běhání umí pořádně opřít a taky o svých běžeckých zkušenostech skvěle píše na blogu. Třeba report z Rakovnického kila je hodně povedené čtení a nemělo by uniknout vaši pozornosti.
Takže kuk sem a garantuju vám, že až to dočtete, budou vás bolet nohy, jak kdybyste to doběhli.
Nadupané svaly, přetížené srdce
Nedávná rozsáhlá studie publikovaná v European Heart Journal analyzovala úmrtnost mezi 20 286 mužskými kulturisty, kteří se zúčastnili soutěží Mezinárodní federace kulturistiky a fitness (IFBB) v letech 2005 až 2020. Výsledky ukazují, že profesionální kulturisté čelí více než pětinásobnému riziku náhlé srdeční smrti (SCD) ve srovnání s amatéry.
121 úmrtí během sledovaného období, z toho 73 náhlých úmrtí, přičemž 46 bylo klasifikováno jako náhlá srdeční smrt (SCD).
Mezi aktuálně soutěžícími sportovci byla incidence SCD 32,83 případů na 100 000 sportovních let.
Profesionální kulturisté měli 5,23krát vyšší riziko SCD než amatéři.
Pitvy dostupné u případů SCD konzistentně ukazovaly kardiomegalii a hypertrofii komor.
Studie naznačuje, že kombinace extrémního tréninku, rychlého hubnutí, dehydratace a užívání výkon zvyšujících látek, zejména anabolických steroidů, může vést k strukturálním změnám srdce, které zvyšují riziko arytmií a náhlé srdeční smrti.
Autoři studie zdůrazňují potřebu pravidelného kardiovaskulárního screeningu a poradenství pro kulturisty, a to i pro mladé a zdánlivě zdravé sportovce. Dále doporučují spolupráci mezi lékařskými asociacemi, sportovními federacemi a tvůrci politik s cílem podporovat bezpečnější účast na soutěžích.
Tato studie je považována za relevantní a robustní díky velkému vzorku a dlouhodobému sledování. Nicméně, omezení zahrnují spoléhání se na veřejně dostupné informace o úmrtích a omezený počet dostupných pitevních zpráv, což může ovlivnit přesnost klasifikace příčin smrti.
Tato zjištění podtrhují důležitost vyváženého přístupu k tréninku a upozorňují na potenciální zdravotní rizika spojená s extrémními praktikami v kulturistice.
studie (2025)
Z podporu díky R.H. a P.K. ☕️🙏