Paradox poznání, keto a cyklo, sacharidy, krátkodobý trénink, nedostatek energie
Newsletter Běžím dokud můžu
Paradox poznání: Čím víc věří sobě, tím míň věří vědcům.
Ve světě, kde postoje části veřejnosti odporují vědeckému konsensu, je klíčové pochopit vztah mezi znalostmi lidí a jejich přesvědčením. Tento vztah nedávno zkoumala série pěti studií, které se zaměřily na sedm vědeckých otázek, nad kterými panuje v odborné komunitě silná shoda: bezpečnost geneticky modifikovaných potravin, antropogenní změna klimatu, přínos očkování, evoluce, teorie velkého třesku, neúčinnost homeopatické medicíny a význam jaderné energie.
Studie zjistily paradoxní vztah mezi odporem lidí k vědeckému konsensu, jejich skutečnými znalostmi o těchto otázkách (objektivní znalosti) a tím, kolik si myslí, že toho vědí (subjektivní znalosti). Výsledky ukázaly, že lidé s nejvyšší mírou odporu vůči vědeckému konsensu měli nejnižší úroveň objektivních znalostí, ale nejvyšší úroveň subjektivních znalostí. Jinými slovy, nejextrémnější odpůrci se domnívají, že vědí nejvíce, ale jejich skutečné znalosti patří k nejnižším.
Tento vzorec byl konzistentní ve všech sedmi otázkách, s jednou výjimkou: změna klimatu. U této otázky nebyl vztah mezi opozicí a objektivními znalostmi významný, což naznačuje, že dynamika může být odlišná u politicky polarizovanějších témat.
Studie také zkoumaly postoje k vakcínám COVID-19 a k opatřením na zmírnění dopadů, jako je nošení masek a sociální distancování. I zde platil vzorec: ti, kteří byli nejvíce proti očkování proti COVID-19 nebo dodržování zmírňujících opatření, měli nižší objektivní znalosti o viru, ale vyšší subjektivní znalosti.
Tato zjištění mají významné důsledky pro vědce, tvůrce politik a pracovníky v oblasti komunikace o vědě. Naznačují, že snahy o zvýšení veřejné akceptace vědeckého konsensu by se měly zaměřit nejen na zlepšení objektivních znalostí, ale také na řešení nadměrné důvěry, kterou někteří jedinci mají ve své subjektivní znalosti. To by mohlo zahrnovat strategie, které by lidem pomohly přesně posoudit jejich vlastní chápání a rozpoznat odbornost vědců.
Studie poukazují na klíčovou výzvu v oblasti vědecké komunikace: paradox poznání. Ti, kteří nejvíce odporují vědeckému konsensu, jsou často ti, kteří se domnívají, že vědí nejvíce, přestože jejich skutečné znalosti jsou omezené. Řešení tohoto paradoxu by mohlo být zásadním krokem ke zlepšení přijímání vědeckého konsensu v kritických otázkách veřejností. A ano, jedním z principů, který se v této souvislosti popisuje je Dunning Kruger efekt.
Ketogenní nízkosacharidová strava s vysokým obsahem tuků - vliv na výkonnostní cyklistiku
Ketogenní nízkosacharidová strava s vysokým obsahem tuků (K-LCHF) byla označována za "budoucnost elitního vytrvalostního sportu" díky své schopnosti zvýšit oxidaci svalového tuku. Nedávný výzkum však naznačuje, že tyto diety sice zvyšují oxidaci tuků, ale zároveň mohou zhoršovat výkonnost při cvičení vyšší intenzity.
Studie potvrzuje, že diety K-LCHF mohou významně zvýšit oxidaci tuků během 3-4 týdnů a možná i během 5-10 dnů jejich dodržování. Toto přeladění svalů může zdvojnásobit využití tuků při cvičení na přibližně 1,5 g za minutu, což posouvá intenzitu maximální míry oxidace z přibližně 45 % na 70 % maximální aerobní kapacity.
Nicméně zatímco diety K-LCHF snižují oxidaci sacharidů (CHO) během cvičení, důkazy podporující myšlenku, že se obsah svalového glykogenu normalizuje při dlouhodobější adaptaci, jsou slabé. To je významné, protože oxidace CHO poskytuje ekonomičtější zdroj energie, když se zásoba kyslíku stane limitující. Neschopnost využít dostupný glykogen by proto mohla omezit výkonnost vytrvalostního cvičení vyšší intenzity.
Studie navíc zjistila velkou variabilitu v individuální reakci na K-LCHF stravu, s extrémy na obou koncích výkonnostního spektra. Některým sportovcům mohou tyto diety prospět, zatímco u jiných může dojít k poklesu výkonnosti.
Studie naznačuje, že sportovci, kteří uvažují o K-LCHF dietách, by měli pečlivě vyhodnotit své specifické charakteristiky pro daný závod a osobní zkušenosti. Musí vyvážit potenciální výhody většího spoléhání se na využití svalového tuku a riziko zhoršení výkonu při cvičení vyšší intenzity v důsledku snížené dostupnosti sacharidů.
Diety K-LCHF sice mohou zvýšit oxidaci tuků, ale mohou také omezit výkon při cvičení vyšší intenzity. Sportovci by proto měli před přijetím těchto diet pečlivě zvážit své specifické potřeby a okolnosti.
Konzumace sacharidů nemá vliv na výběr svalového paliva nebo buněčnou signalizaci během cvičení: Implikace pro vytrvalostní sportovce
Nedávná studie zkoumala vliv podávání sacharidů (CHO) na výběr svalového paliva, morfologii lipidových kapének (LD) a buněčnou signalizaci během cvičení. Výsledky studie mají důležité důsledky pro vytrvalostní sportovce, kteří obvykle používají výživové strategie s vysokým obsahem sacharidů.
Studie se zúčastnilo osm trénovaných mužů, kteří podstoupili protokol doplnění sacharidů a jídlo před cvičením, po němž následoval cyklistický trénink na laktátovém prahu při příjmu různého množství sacharidů. Před submaximálním cvičením a po něm byly odebrány svalové biopsie.
Studie zjistila, že cvičení snížilo koncentraci svalového glykogenu i intramuskulárních triglyceridů (IMTG, uložených v kapénkách lipidů), které jsou důležitými energetickými substráty při dlouhodobém cvičení. Tento pokles byl výraznější u svalových vláken typu I ve srovnání s vlákny typu II. Podávání sacharidů během cvičení však neovlivnilo využití glykogenu ani IMTG v žádném z typů svalových vláken.
Studie dále zjistila, že cvičení snížilo počet lipidových kapének jak ve vláknech typu I, tak ve vláknech typu IIa a snížilo velikost lipidových kapének výhradně ve vláknech typu I. Podávání sacharidů opět nemělo na tyto změny vliv.
Pokud jde o buněčnou signalizaci, cvičení vyvolalo srovnatelné hladiny fosforylace AMPKThr172, p53Ser15 a CaMKIIThr268, které jsou spojeny s mitochondriální biogenezí. Podávání sacharidů však tyto signální dráhy neovlivnilo.
Zajímavé je, že podávání sacharidů zvýšilo cvičební kapacitu, přičemž nejvyšší příjem (90 g za hodinu) vedl k nejdelšímu trvání cvičení.
Závěrem studie naznačuje, že u vytrvalostních sportovců s vysokou dostupností sacharidů před cvičením nemá podávání sacharidů během cvičení vliv na výběr svalového paliva, změny morfologie lipidových kapének ani na signální dráhy buněk související s mitochondriální biogenezí. Zdá se však, že zvyšuje výkonnost při cvičení. To naznačuje, že ačkoli podávání sacharidů nemusí měnit způsob, jakým svaly využívají palivo během cvičení, přesto by mohlo poskytnout výkonnostní výhodu tím, že prodlouží dobu trvání cvičení.
Takže vytrvalci se nemusí bát, že jim konzumace sacharidů znemožní využít metabolismus tuků. Naše svaly jsou zvyklé využívat veškeré dostupné palivo a pro svůj provoz si berou jak cukry, tak tuky, pokud je to možné.
Stačí krátkodobý trénink na metabolickou adaptaci?
Starší studie zkoumala účinky krátkodobého tréninku na metabolickou adaptaci během nestacionárního cvičení. Cílem studie bylo pochopit, zda během fáze adaptace na cvičení dochází k metabolickým adaptacím, které by mohly vysvětlit pozorované zlepšení svalového metabolismu během dlouhodobého ustáleného cvičení již po několika dnech tréninku. Zkrátka jestli je možné dosáhnout podobných metabolických adaptací, které vídáme u dlouhodobě trénovaných jedinců, i při krátkodobém tréninku.
Studie se zúčastnilo 11 mužů, kteří prováděli 98 minut cyklického cvičení při 67 % své maximální kapacity, a to před a po 3-4 dnech tréninku po dobu 2 hodin denně. V různých časových bodech během cvičení byly rychle odebrány vzorky svalů z vastus lateralis (část stehenního svalu) pro analýzu koncentrace laktátu.
Výsledky ukázaly významné snížení koncentrace laktátu po tréninku, což svědčí o zlepšení metabolické kontroly. Konkrétně se koncentrace laktátu snížila o 44 % po 3 minutách, o 29 % po 15 minutách a o 32 % po 98 minutách cvičení.
Trénink navíc vedl k vyšší hladině fosfokreatinu a nižší hladině kreatinu a anorganického fosfátu (Pi), což naznačuje zvýšenou produkci a využití energie. Tyto změny nebyly specifické pro žádný časový bod cvičení, což naznačuje, že k nim docházelo po celou dobu cvičení.
Zajímavé je, že studie zjistila, že spotřeba kyslíku (VO2) se nezměnila ani během neustálených, ani během ustálených fází tréninku.
Závěrem studie naznačuje, že krátkodobý trénink může zlepšit metabolickou kontrolu během cvičení v neustáleném stavu. Zdá se, že k tomuto zlepšení dochází během fáze přizpůsobení se ustálenému stavu cvičení, což vede ke snížení glykogenolýzy a glykolýzy. Tato zjištění poskytují cenné poznatky o metabolických adaptacích, ke kterým dochází při krátkodobém tréninku, což by mohlo mít důsledky pro výkonnost při cvičení a tréninkové strategie.
Časově omezené stravování vs. omezení kalorií u nealkoholické ztukovatění jater: Srovnávací studie
Nedávno provedená randomizovaná klinická studie zkoumala účinnost časově omezeného stravování (TRE) oproti denní restrikci kalorií (DCR) při léčbě nealkoholického ztukovatění jater (NAFLD) u pacientů s obezitou. Cílem studie bylo zjistit, zda TRE přináší oproti DCR další výhody při snižování obsahu intrahepatálních triglyceridů (IHTG) a metabolických rizikových faktorů.
Dvanáctiměsíční studie se zúčastnilo 88 pacientů s obezitou a NAFLD. Účastníci byli náhodně zařazeni buď do skupiny TRE (jídlo pouze mezi 8:00 a 16:00), nebo do skupiny DCR (obvyklé načasování jídla). Všichni účastníci byli poučeni, že mají dodržovat dietu s obsahem 1500 až 1800 kcal/den u mužů a 1200 až 1500 kcal/den u žen.
Primárním výsledkem byla změna obsahu IHTG měřená pomocí magnetické rezonance. Sekundární výsledky zahrnovaly změny tělesné hmotnosti, obvodu pasu, tělesného tuku a metabolických rizikových faktorů.
Výsledky ukázaly, že TRE i DCR vedly k významnému snížení obsahu IHTG, tělesné hmotnosti a metabolických rizikových faktorů. Mezi oběma skupinami však nebyly z hlediska těchto výsledků významné rozdíly. Obsah IHTG se při hodnocení po 12 měsících snížil o 6,9 % ve skupině TRE a o 7,9 % ve skupině DCR.
Závěrem studie bylo zjištěno, že TRE nepřináší oproti DCR další výhody při snižování obsahu IHTG, tělesného tuku a metabolických rizikových faktorů u pacientů s obezitou a NAFLD. Tato zjištění zdůrazňují význam omezení kalorického příjmu, bez ohledu na způsob stravování, při léčbě NAFLD.
Nedostatek energie a jeho vliv na fyzickou zdatnost a výkonnost: Evoluční perspektiva
Nedávná studie zkoumala paradoxní účinky chronického nedostatku energie na fyzickou kapacitu a výkonnost, zejména v kontextu sportovní výživy. Přestože je nedostatek energie často spojován s negativními důsledky pro zdraví a sportovní výkonnost, důkazy nejsou jednoznačné. Lidé totiž mohou zlepšovat aerobní zdatnost a sílu i při výrazném nedostatku energie a mnoho sportovců soutěží na elitní úrovni i přes jasné známky energetického deficitu.
Studie navrhuje, že tento paradox lze pochopit z evolučního hlediska. Lidé se vyvinuli tak, aby přežili občasná období nedostatku potravy, a v takových situacích je udržení pohyblivosti a fyzické výkonnosti vysokou prioritou, protože jsou nezbytné pro obstarávání potravy. Proto mohou být při omezených energetických zdrojích přidělovány energie na základní úkoly přežití, jako je lokomoce, a zároveň se minimalizuje příděl energie na nepodstatné znaky, jako je růst a reprodukce.
Studie dochází k závěru, že účinky nedostatku energie na výkonnost nejsou univerzálně negativní nebo pozitivní. Určitý stupeň energetického deficitu může vyvolat adaptační reakce, zatímco nadměrný deficit může mít za následek negativní zdravotní důsledky, jako je nízká hustota kostních minerálů a stresové zlomeniny, což by v konečném důsledku mohlo ovlivnit výkonnost.
Studie naznačuje, že fyziologické adaptace na energetický deficit mohou podporovat model, kdy některé tělesné funkce (např. oxidační funkce kosterního svalstva) mohou být s určitým stupněm energetického deficitu zachovány nebo zlepšeny, zatímco jiné jsou regulovány směrem dolů (např. reprodukční funkce).
Účinky energetického deficitu v kombinaci s cvičením na fyziologii a fyzickou kapacitu však zůstávají z velké části neprozkoumané. K vyhodnocení tohoto modelu je zapotřebí kvalitnějšího vědeckého výzkumu. Pochopení těchto reakcí evoluční optikou může poskytnout další vhled do fyziologických reakcí pozorovaných v obdobích energetického nedostatku.