Karbonky, XX / XY, smog a trénink, paraziti v mozku, man boobs
Newsletter Běžím, dokud můžu
Když bota běží za vás
Jedním ze silných témat v běžeckém světě posledních let je otázka: Může vám bota skutečně zrychlit nohy? A pokud ano, komu přesně pomůže? Odpověď přináší rozsáhlá studie publikovaná letos v Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, která testovala, jak různé typy běžecké obuvi ovlivňují běžeckou ekonomiku (RE – running economy), a zároveň zkoumala, zda roli hrají biomechanika, stavba těla nebo subjektivní pohodlí.
Když technologie šetří kyslík
Dva páry bot s „pokročilou technologií“ (karbonová deska, extrémně pružná mezipodešev, kolíbková podrážka) zlepšily běžeckou ekonomiku v průměru o 2–4 % oproti klasickým tréninkovým nebo závodním modelům. Pro rekreačního běžce to znamená až 9 minut dolů z maratonu a to čistě díky botám. Tento efekt byl potvrzen i při rychlostech typických právě pro hobíky (10 km/h), nejen pro elitní běžce.
Zajímavé ale je, že efekt nebyl univerzální. Každý z 41 běžců měl trochu jiného favorita. A i když AFT1 (Asics Metaspeed Sky+) vyšla jako průměrně nejúspornější, pro některé běžce byla tou nejméně výhodnou.
Kde se bere rozdíl?
Studie ukazuje, že hlavní roli hraje mechanická návratnost energie, zjednodušeně kolik energie bota „vrátí“ po stlačení mezipodešve. Čím menší ztráta, tím lepší RE. Zajímavé je, že ani hmotnost boty (v rozmezí 171–252 g), ani jejich výška podrážky samy o sobě nehrály zásadní roli. A už vůbec ne věci, které si často běžci hlídají: délka nohy, úhel achilovky nebo délka lýtkových svalů.
Biomechanika? Spíš ne, ale…
Co se týče samotného stylu běhu, tedy délky kontaktu s podložkou, fáze letu nebo kadence, žádná z těchto metrik statisticky významně nevysvětlila rozdíly v RE mezi jednotlivými botami. Nicméně data naznačují, že běžci, kteří v daných botách trochu „přilepili“ krok k zemi (delší kontakt, kratší let), často dosáhli lepší efektivity (možná udělali více kratších kroků, ale nestálo je to tolik energie jako menší počet dlouhých kroků). Tento vztah však nebyl dostatečně silný, aby se dal využít k predikci RE.
A co pohodlí?
Možná jsi slyšel, že pohodlná bota je rychlá bota. Tahle studie ale přináší střízlivější obraz. Ano, vlastní bota každého účastníka byla hodnocena jako nejpohodlnější, což není překvapení. Ale mezi pohodlím a skutečnou ekonomičností běhu nebyl žádný konzistentní vztah. Jinými slovy, pohodlí je důležité pro to, abys v botě chtěl běhat. Ale samo o sobě tě nezrychlí. Výjimkou můžou být opravdu dlouhé trasy, nebo extrémní nepohodlí, které tě může zastavit.
Co si z toho vzít?
Ano, superboty fungují. Ale ne na všechny stejně. Efekt se pohybuje od +4 % až po žádný zisk, nebo i zhoršení.
Ne, nemůžeš to odhadnout podle nohy. Tvoje tělesné parametry ti neřeknou, jestli ti karbonová bota pomůže.
Ne, nestačí, že je bota pohodlná. Komfort není spolehlivý ukazatel energetické efektivity.
Ano, vyzkoušej je osobně. Nejlépe při delším běhu v tempu, které běžně používáš na závody nebo trénink.
A ještě jedno praktické doporučení. Pokud tě láká investice do závodních bot s karbonem, připrav se na to, že vyzkoušením v obchodě toho moc nepoznáš a nejspíš budeš muset protočit více modelů, než najdeš ten, který pro tebe bude mít přínos.
Nakonec připomínám, že test se týkal silničních modelů a v tarifu je to zase úplně jiná hra.
studie (2025)
XX, XY… a co když ani jedno?
Většina z nás vyrostla s tím, že biologické pohlaví je jednoduchá binární záležitost: buď jsi XX (žena), nebo XY (muž). Jenže genetika (ta skutečná, laboratorně ověřená, nikoliv z vysoké školy života) ukazuje, že realita je podstatně složitější. A jedním z nejznámějších příkladů je Klinefelterův syndrom.
Klinefelterův syndrom (KS) je genetická varianta, kdy se člověk narodí s dalším X chromozomem navíc, tedy 47,XXYmísto klasických 46,XY. Tato konfigurace patří mezi tzv. sexuální chromozomální aneuploidie a v populaci se objevuje u 1 z 600 narozených chlapců, takže rozhodně nejde o raritu.
Mnoho lidí s KS o své diagnóze netuší. Často se odhalí až při problémech s plodností, protože azoospermie (nepřítomnost spermií) je u KS častá. V dětství a dospívání může být přítomna nižší hladina testosteronu, vyšší vzrůst, pozdější puberta, jemnější rysy, menší varlata nebo gynekomastie (zvětšení prsní tkáně). Ale u řady jedinců je průběh velmi nenápadný.
Kde se vezme extra chromozom? Meióza je proces, při kterém se z jedné buňky s dvojitou sadou chromozomů vytvoří pohlavní buňky (vajíčko nebo spermie) jen s jednou sadou. Aby mohla být výsledná buňka po oplodnění zase „normální“ (tedy mít 46 chromozomů), musí být tahle půlka přesná.
Ale někdy dojde k chybě, takzvané nondisjunkci, kdy se chromozomy nerozdělí správně. A najednou máme spermii se dvěma pohlavními chromozomy místo jednoho, nebo vajíčko, které si jeden nechá navíc.
Podobně jako u Downova syndromu (trizomie 21. chromozomu) vznikají tyto variace nejčastěji už ve vajíčku, kdy se v době ovulace správně neoddělí jedna sada chromozomů. Výsledkem je pohlavní buňka s nadbytečnou (nebo chybějící) výbavou. Není to lenost DNA. Je to šum. A ten šum dělá lidství rozmanitější.
Nejde o “třetí pohlaví”
Jedinci s KS se obvykle identifikují jako muži. Ale jejich tělo funguje odlišně a to především na hormonální úrovni. Mívají nižší hladiny testosteronu, což může ovlivňovat svalovou hmotu, libido, náladu i metabolické zdraví. Přestože chromozomálně mají navíc jedno „ženské“ X, jejich genitálie jsou mužské. Ale pohlaví tady opravdu není tak jednoznačné.
Další chromozomální variace pohlaví
Klinefelterův syndrom není jediný:
Turnerův syndrom (45,X0): jedinci s jedním X chromozomem, chybí druhý sex chromozom. Lidé s Turnerem jsou přiřazeni jako ženy, ale mají poruchy růstu, hypogonadismus a často neplodnost.
Triple X syndrom (47,XXX): ženy s jedním X navíc. Většinou bez závažných symptomů, ale někdy s lehkými poruchami učení nebo vyšším vzrůstem.
Jacobův syndrom (47,XYY): muži s extra Y chromozomem. Často vyšší vzrůst, někdy mírné poruchy řeči nebo učení, ale většinou plodní a fyzicky zdraví.
Mozaiky: u některých lidí je jen část buněk XXY, zbytek XY – průběh je pak ještě variabilnější.
vzácné formy Klinefeltera - 48,XXXY a 49,XXXXY - 1/85000 narození, silně ovlivněný intelekt, hypotonie, zpožděný vývoj, zjevné fyzické rysy (např. nízký nosní kořen, široké rozestupy očí), výrazný hypogonadismus a těžká neplodnost.
Jsou tito lidé „mezi pohlavími“?
Z medicínského hlediska se jedná o intersexuální variace, biologické konfigurace, které se nevlezou do jasného rámce „typické ženy“ nebo „typického muže“. Nejde o poruchu. Jde o přirozenou součást diverzity lidské biologie, která je častější, než by se mohlo zdát.
Z pohledu právního a společenského se většina těchto lidí stále označuje jako muži nebo ženy. Ale právě existence těchto stavů je důkazem, že binární systém je praktický zjednodušující model, nikoli absolutní pravda.
U Klinefelterova syndromu je diagnóza možná už prenatálně (např. při amniocentéze) nebo až v dospělosti. Mnoho mužů se o své genetické výbavě dozví až při vyšetření pro neplodnost. Léčba se pak zaměřuje na:
Testosteronovou substituci, která může podpořit vývoj druhotných pohlavních znaků, libido a svalovou hmotu.
Podpůrná opatření v dětství – logopedie, podpora v učení, psychoedukace.
Asistovaná reprodukce – v některých případech je možné získat spermie přímo z varlat.
Biologie si s jednoduchostí hlavu neláme. A pohlaví, jak ukazují případy jako Klinefelterův syndrom, není striktní dvoupolohový vypínač, ale spíš spektrum, v němž se mohou objevovat přechodné, mozaikové nebo méně časté konfigurace.
To není problém, je to realita. A pokud o ní budeme mluvit bez ostychu a přesně, možná se nám povede vytvořit svět, kde různost není zdrojem studu, ale poznání.
Dáš si trénink ve smogu?
Víme, že smog škodí zdraví, ale co konkrétně dělá s tělem během sportovního výkonu? A ovlivní výsledek?
Nová brazilská studie publikovaná letos v Physiological Reports se rozhodla tuto otázku ověřit přímo v terénu, tedy vlastně ve speciální klimatické komoře, ale s reálným vzduchem z jedné z nejznečištěnějších částí São Paula.
50 kilometrů v čistém a znečištěném vzduchu
Deset trénovaných amatérských cyklistů absolvovalo 50km časovku na cyklistickém trenažéru ve dvou podmínkách. V pečlivě filtrovaném vzduchu, podruhé při reálném znečištění z ulice s hustým provozem. Vzduch obsahoval především prachové částice PM2.5 (v „špinavé“ verzi trojnásobné množství oproti čisté). Vzorky žilní krve byly odebírány před a po výkonu a analyzovaly se klíčové krevní parametry: pH, nasycení kyslíkem, tlak kyslíku a oxidu uhličitého, hematokrit a hladina hemoglobinu.
Výkon se nezměnil. Průměrný výkon cyklistů byl v obou podmínkách téměř identický (cca 200 W).
Ani krev příliš nereagovala. Hladina kyslíku v žilní krvi se po zátěži zvýšila, oxid uhličitý klesl, což je normální reakce těla na delší výkon. Rozdíl mezi čistým a špinavým vzduchem ale nebyl v tomto ohledu statisticky významný.
Subjektivní reakce se neměřily, ale objektivní výkonnostní a fyziologické parametry zůstaly stabilní.
Co to znamená?
Na první pohled to může být uklidňující: “Když budu trénovat ve městě, tělu to nevadí.” Nenechme se ukolébat.
Studie měla specifické parametry: mladí muži, dlouhodobě zvyklí trénovat ve znečištěném prostředí, s vyšší trénovaností a přizpůsobením. Autoři sami připouštějí, že trénink v prostředí s TRAP (traffic-related air pollution) může vést k určité adaptaci, díky které tělo odolává lépe než u netrénovaných nebo zcela nepřivyklých sportovců. Může jít o výběrový efekt.
Další otázka je chronické poškození. Zatímco akutně smog neovlivnil výkon, dlouhodobé dýchání znečištěného vzduchu může ovlivnit imunitní reakce, plicní tkáň, cévní stěnu nebo oxidativní stres, což v této studii měřeno nebylo.
Takže mám přestat jezdit a běhat po městě?
Ne nutně. Pokud jezdíš pravidelně, jsi zdravý a adaptovaný, a vyhýbáš se špičkám a tunelům, riziko negativního vlivu na výkon je malé.
Zvažuj trasy mimo hlavní silnice. I drobné změny směrem k zeleným trasám sníží expozici.
Když to jde, trénuj mimo špičku. Nejvyšší koncentrace bývá ráno a odpoledne.
V extrémních dnech zvaž indoor variantu. Aplikace jako Windy nebo AirVisual umí zobrazit i lokální koncentrace PM2.5.
studie (2025)
Prsa u mužů jsou jen estetický detail
Zvětšená prsa u mužů ať už jde o „jenom trochu tuku navíc“ nebo o plnohodnotnou gynekomastii nejsou jen otázkou vizuálu nebo studu na plovárně. Jsou často viditelným symptomem hormonálního rozvratu, který zasahuje mnohem dál než jen pod tričko.
Když se mužská hruď začne plnit, nejde vždy o stejné věci. Někdy je to pseudogynekomastie, prostě tuk. Jindy pravá gynekomastie, zmnožená žláza pod vlivem hormonů. Rozdíl je zásadní, ale často spolu úzce souvisí.
Tuk jako hormonální orgán?
Tuková tkáň není jen pasivní zásobárna energie. Aktivně produkuje enzym aromatázu, která přeměňuje testosteron na estrogen. A čím víc tuku, tím víc aromatázy. Výsledek? Estrogen stoupá, testosteron klesá, a začíná se roztáčet spirála, kterou popsal Grossmann (2011): nízký testosteron → víc tuku → vyšší estrogen → ještě méně testosteronu.
Studie Mendlera a kol. (1999) i MacDonalda (2010) ukazují, že tento mechanismus stojí za tzv. obezitně indukovaným hypogonadismem, tedy stavem, kdy tělo přestává produkovat dostatek testosteronu kvůli tukové mase.
Kardiometabolické riziko
Když se tuk ukládá do oblasti hrudníku a břicha, zvyšuje se riziko inzulinové rezistence, dyslipidemie a hypertenze. Kombinace nízkého testosteronu a vysokého estrogenu může podpořit rozvoj metabolického syndromu (Corona et al., 2011).
Hypogonadismus
Až 40 % obézních mužů má nízký testosteron. Projevuje se to únavou, ztrátou libida, snížením svalové hmoty a často i psychickým vyčerpáním. Saad et al. (2011) popisují, jak úprava váhy a životního stylu může tyto příznaky částečně nebo zcela zvrátit.
Riziko rakoviny prsu u mužů
Vzácné, ale reálné. Zvýšený estrogen zvláště v kombinaci s chronickým onemocněním jater, Klinefelterovým syndromem nebo dlouhodobou obezitou, zvyšuje riziko. Brinton et al. (2008) doložili, že hormonální nerovnováha může hrát roli i u mužské formy této jinak ženské diagnózy.
Jak to poznat?
Hormonální profil: Celkový a volný testosteron, estradiol, SHBG, prolaktin, LH a FSH.
Fyzické vyšetření: Pravá gynekomastie bývá tuhý, gumový útvar pod dvorcem. Pseudogynekomastie je měkčí a více rozptýlená.
Ultrazvuk nebo mamografie: Pomáhá odlišit tuk od žlázy.
Nejlepší léčba začíná u příčiny.
Redukce hmotnosti: Sníží aromatázu, zlepší testosteron a může gynekomastii zvrátit (Krakowsky et al., 2012).
Silový trénink: Podporuje produkci testosteronu a pomáhá přenastavit tělesné složení.
Endokrinologické vyšetření: Pokud je hormonální nerovnováha potvrzená, je na místě specialista.
Léčba antiestrogeny: Např. tamoxifen nebo klomifen, zejména pokud se stav nezlepší po úpravě životního stylu.
Chirurgické řešení: Když selže vše ostatní nebo je tkáň fibrotická a neústupná.
Zvětšená prsa u mužů nejsou jen estetický problém. Jsou biologickým signálem, že tělo ztrácí rovnováhu mezi testosteronem a estrogenem. Tato nerovnováha pak může postupně ovlivnit metabolismus, energii, sexualitu i celkové zdraví. Dobrá zpráva, může to být reverzibilní. Tělo není statické, reaguje na impulzy.
Parazit v hlavě
Existují tvorové, kteří sice nemají mozek, ale přesto umí ovládat cizí mysl. Ne, nejsou to vaši kolegové z kanceláře. Řeč je o parazitech, kteří mění chování svých hostitelů a to někdy dost rafinovaně. Pokud vám to připomíná špatné sci-fi o vetřelcích v mozku nejste daleko od pravdy. Jen tohle se děje v přírodě. A dost možná i ve vás.
Toxoplasma gondii: láska k predátorovi
Toxoplasma je prvok, který běžně nakazí myši a potkany. Ale má jeden problém, rozmnožovat se dokáže jen v kočkách. A tak vyvinula celkem ďábelskou taktiku. Infikované hlodavce přestane děsit pach kočky. Naopak je začne přitahovat. Myš se tak s důvěrou vydá napospas predátorovi. A toxoplasma se dostane domů. Geniální? Tak trochu jako hodně špatný Tinder match.
A teď pozor. Člověk se může toxoplasmou taky nakazit (např. z nedovařeného masa nebo kontaktu s kočičími výkaly). Většinou to proběhne bez příznaků, ale některé studie naznačují, že může ovlivnit chování: např. zvyšovat rizikovost (třeba vyšší rychlost při řízení - nemá Filip kočku?), zpomalovat reakce, nebo u mužů lehce snižovat mezilidskou empatii. U žen údajně zvyšuje míru extraverze a potřebu pečovat. Mňau.
Motolice kopinatá: skáza pro mravence
Ještě absurdnější příběh nabízí motolice Dicrocoelium dendriticum. Ta tráví život v několika hostitelích, od hlemýžďů přes mravence až po ovce. Ale potřebuje, aby mravenec byl nakonec pozřen přežvýkavcem. Tak mu přeprogramuje mozek a když slunce zapadne, mravenec vyleze na stéblo trávy a zakousne se do něj. Vydrží tam celou noc, dokud ho nesní ovce nebo kráva. Když ho nikdo nesežere, ráno se motolice odpojí od nervového centra a mravenec se zase chová normálně. Večer znovu replay. A tak pořád dokola.
O vlivu motolice na člověka zatím důkazy nemáme. Ale jestli máte občas nutkání večer lézt na keře a zírat do dálky, dejte si radši mrkvovou šťávu a běžte spát.
A proč to celé číst?
Protože někdy nejsme tak úplně pány svého chování. Někdy za nás tahá nitky tvor, který má dost místa i na špendlíkové hlavičce. A i když vás žádný parazit zatím nenutí k tomu, abyste se nechali sežrat kočkou, je dobré si občas připomenout, že příroda má pro naše svobodné rozhodování trochu jiné scénáře.
Ale nebojte. Pokud jste dneska zvládli přečíst až sem, tak vás zatím žádná toxoplasma nemá úplně v hrsti. Anebo…?
za podporu moce děkuji ☕️ M.B., ☕️☕️ M.M., A.B. , ☕️☕️☕️ M.K.