Hlad, původ života, sub 7 a kolo z pračky
Dneska se mi to všechno namíchalo a pomíchalo, ale jako čtení k páteční kávě to bude dobrý ☕️
Svět vnímáme skrze. Příběhy jsou pro nás důležité. A nejdůležitější jsou příběhy, které potvrzují naši vlastní hodnotu ve světě a společnosti. Takové příběhy jsou často opřené o naše vlastní zásluhy, schopnosti a mimořádné vlastnosti. Zkrátka na našich schopnostech ovládat, kontrolovat a ovlivňovat svět kolem nás, náš vlastní život a osud. Samozřejmě se často přeceňujeme a ani zdaleka nemáme takový dopad a vliv na svět kolem nás, ale bez takových příběhů, které si vytváříme ve vlastní hlavě, bychom nejspíš jen tupě zírali do temné propasti bytí bez jasného smyslu.
Jedním z takových příběhů je mýtus o naší vlastní schopnosti ovládat metabolické procesy, které regulují tělesnou hmotnost. Zjednodušeně řečeno, když máš dost silnou vůli, zhubneš, nebo přibereš. A když nehubneš, je to tím, že nemáš pevnou vůli, jsi lenoch, který se nehýbe a neumíš zkrotit vlastní apetit, takže se jen přejídáš nezdravým jídlem.
Na tomhle příběhu je možná kousek pravdy, ale jak už to tak bývá u všech jednoduchých řešení, je to opravdu jen malinký kousek v hodně komplexní mozaice. Britský parlament ustanovil v roce 2019 komisi, která dostala za úkol prozkoumat vztah obezity, stravy, pohybu a životního stylu obecně u nízkopříjmových skupin a skupin ohrožených chudobou. Výsledkem šetření je hodně zajímavá a přínosná studie:
Hungry for change: Fixing the failures in food
Závěry studie jsou důležité pro pochopení problémů spojených s dopadem stravovaní a životního stylu na zdraví nejen pro nízkopříjmové skupiny obyvatel, ale na veřejné zdraví obecně. Velmi silným motivem studie je nastavení tzv. nutričního prostředí, ve kterém se pohybujeme a které je silně vychýlené směrem k ultra zpracovaným potravinám. Tato odchylka je pak ještě významnější právě v geografických lokalitách velkých měst, kde žijí lidé s nižším příjmem. V těchto čtvrtích je několikanásobně vyšší počet fast food řetězců, než v bohatších částech měst. Jde samozřejmě o jev vyvolaný nabídkou a poptávkou, ale v tomto případě je poptávka silně deformovaná omezenými možnostmi konzumentů. Na první pohled nám může přijít zvláštní, že lidé s nízkými příjmy preferují jídlo z fast foodu před přípravou domácího jídla z primárních surovin. Jenže v UK jsou ceny fast food ultra zpracovaných potravin relativně nízké a naproti tomu nákup primárních potravin s sebou přináší hned několik rizik. Pokud nakoupíte potraviny na domácí jídlo, bude cena za nákup jednorázově vyšší, než je cena ja oběd ve fast food. Pro někoho může být velký problém dát dohromady sumu peněz potřebnou na rodinný nákup, ale najde pár drobných na mekáč. Další riziko je to, že část draze nakoupeného jídla skončí v koši. A to buď proto, že nestihnete všechno zpracovat a jídlo se zkazí, nebo proto, že to vaše děti nebudou chtít jíst. Takže jídlo vyhodíte a navíc budou děti hladové. Naproti tomu jsou fast foodové šmakulády vyladěné tak, aby nám prostě chutnaly. Dalším překvapením pro nás může být to, že nezanedbatelný počet lidí prostě nemá na čem uvařit. Jediný přístroj v domácnosti určený k přípravě potravin je často mikrovlnka. Nemají ani vařič, ani troubu. Takže jediné, co umí “uvařit“, jsou krabičková jídla do mikrovlnky a opět jsme u ultra zpracovaných potravin. A s možností uvařit si úzce souvisí i fakt, že v nízkopřijmových skupinách narazíte na vícegenerační absenci základních znalostí týkajících se přípravy potravin. Zjednodušeně řečeno, úplně se tady rozpadla kontinuita předávání receptů a dovedností z rodičů na děti. Více než jedna generace nezažila pravidelnou přípravu jídla z primárních surovin v domácím prostředí.
Nastavení nutričního prostředí je velmi úzce provázané s ekonomickými zájmy silných vlivových skupin. Suroviny pro ultra zpracované potraviny (cukr, obilniny, oleje, červené maso, drůbež) jsou silně dotované a jejich produkce váže velkou část pracovní síly a to jak u primárních producentů, tak v následném zpracování. Pokud se tedy vláda zaměří na zlepšení nutričního prostředí a následné zlepšení zdravotního stavu populace, dostane se pod obrovský tlak lobbistů a nadnárodních firem, které budou hrozit redukcí pracovních míst a přesunem výroby do lokalit se vstřícnější vládní politikou.
A jaký je vlastně reálný dopad nezdravého stravování a životního stylu na nízkopříjmové skupiny obyvatel? Například délka dožití je u nejohroženější skupiny až o 8 let kratší a délka života bez zdravotních komplikací je dokonce o 17 let kratší. Nízkopřijmové skupiny tak paradoxně padají do dalších problémů způsobených významně zhoršeným zdravotním stavem už kolem 50 roku života, což je pro skupiny obyvatel s běžným a vyšším příjmem vrchol produktivního věku, kdy si vytvářejí rezervy na důchod a podobně. A ne, opravdu to není tím, že by lidé v nízkopříjmových skupinách postrádali mentální kapacitu, sílu vůle nebo ochotu žít zdravě. Lidé, kteří nemají dostatek prostředků, aby zajistili pravidelnou, zdravou stravu pro svojí rodinu jsou pod obrovským tlakem a obvykle se u nich rozvine tzv tunelové vidění situace. Jde o jev běžně spojený s chronickým stresem, kdy člověk upíná veškerou svojí pozornost k jednomu problému a jedinému řešení a přestane vnímat a nebo zkoušet další možnosti. Důležité je vyřešit, co nejvíc pálí a ideálně způsobem, který znám a považuji za bezpečný. Na nové věci a postupy není čas, energie, ani peníze. Takže se zas a znova budu vracet do fast foodu, který je levný a v zásadě nízkoprahový zdroj velkého počtu kalorií. Najím se, nasytím děti a na přemýšlení o tom, že mě to za 10-15 let zabije prostě nemám.
Co jsem tím chtěl říct? Jen to, že až se příště pustíte na těch internetech do vášnivé diskuse o tom, že kdo chce, ten může zhubnout a kdo je tlustý, ten se prostě jen dost nesnaží, vycházíte nejspíš jen z vlastního zkresleného narativu. Z příběhu, ve kterém si přisuzujete víc zásluh, než byste měli. Kroťte vášně a poděkujte za tu trochu štěstíčka a fakt, že jste se narodili právě v tom prostředí, které vám umožnilo získat a praktikovat návyky, které zatím vedou k relativně zdravému životnímu stylu. Je hodně lidí, kteří takové štěstí neměli a rozhodně to nemusí být jejich vina stejně, jako vaše dobrá kondice nemusí být jen vaše zásluha. A já sám musím přiznat, že jsem hodně změnil názor na to, jak snadné nebo obtížné je zhubnout a nebo přibrat.
Kde se vzal na Zemi život? A co jsou vlastně základní stavební prvky života. Jednoduché otázky, na které existuje spousta více nebo méně složitých odpovědí. Jeden z možných směrů uvažování prezentuje v rozhovoru i profesor Nick Lane, který za základ života považuje Krebsův cyklus. To je základní metabolický princip, který jsem v newsletteru už několikrát zmiňoval, protože během něj vzniká ATP, což je základní zdroj energie pro naše fungování. Není ATP, není život. Tak jednoduché to je. A Krebsův cyklus v zásadě není nic jiného, než chemická reakce. Je to vlastně oxidace nutrientů (pyruvát), při které za přítomnosti kyslíku (jde o aerobní metabolismus) vzniká GTP a ATP, enzymy a koenzymy a metabolity. Odpadními produkty reakce jsou CO2 a voda.
Profesor Lane se domnívá, že Krebsův cyklus vznikne jako přirozená chemická reakce ve vhodném prostředí, kde je dostatečná koncentrace látek, které jsou pro reakci nezbytné. Jde v podstatě o udržení chemické rovnováhy prostředí a reaktivní vlastnosti uhlíku, kyslíku a vodíku. Extrémně zajímavé je, že ve chvíli, kdy začne probíhat reakce spojená s Krebsovým cyklem, dochází také k přirozené tvorbě něčeho, co se podobná buněčné membráně. V rámci reakce totiž vznikají aminokyseliny a mastné kyseliny, které mají tendenci shlukovat se do klusterů. Membrána pak oddělí vnitřní a vnější prostředí a tím vznikne rozdíl v potenciálech a objeví se nabité pole. Velmi zjednodušeně řečeno, vznikne náboj na membráně. Ten vidíme samozřejmě i na buňkách našeho těla, kde se elektrický potenciál pohybuje ve velmi nízkých a obtížně měřitelných hodnotách. Pokud bychom ale zohlednili náboj vůči velikosti povrchu buněčné membrány, pak by se jednalo o náboj podobné síly jako má blesk. A jelikož v každé teorii je potřeba použít aspoň jedno srovnání s velikostí fotbalového hřiště, vězte, že pokud bychom pospojovali plochu všech buněčných membrán v našem těle, dostali bychom plochu o velikosti 4 fotbalových hřišť. A tahle plocha by byla nabitá silou blesku.
Profesor Nick Lane patří do skupiny vědců, kteří neztratili nic ze své dětské zvídavosti a schopnosti říkat “Já nevím” s takovým tím nádechem “Ale hrozně moc bych se to chtěl dozvědět, protože je to fascinující“. Takže v rozhovoru v podcastu Theories of Everything neváhá na některé dotazy říct, že prostě neví. A má k tomu hodně dobré důvody, protože na spoustu jednoduchých otázek zkrátka nemáme jednoduché odpovědi. Dokonce ani u základních definic není snadné dojít k jednoznačné shodě. Například otázka co je život. A kdy je něco skutečně živé a kdy je to mrtvé. U lidí se dá říct, že náš život končí ve chvíli, kdy se zastaví Krebsův cyklus. Jenže spousta buněk v našem těle žije dál. Znamená to tedy, že naše tělo je stále živé, nebo je mrtvé ve chvíli, kdy přestane být naplněné vědomím? A co je to vlastně vědomí? Profesor Lane se domnívá, že základní vědomí se projevuje právě vznikem elektrického potenciálu na buněčných membránách. Energetické pole je v zásadě informace, která slouží k udržení rovnovážného stavu prostředí uvnitř buňky. A díky této možnosti předávat informace o tom, co se děje kolem buňky i uvnitř buňky, vzniká základ vědomí. Od toho je samozřejmě jen krok k ovlivňování okolních buněk pomocí informací na buněčné membráně a nebo dokonce pomocí látek vylučovaných mimo buňku. Postupem evoluce se pak některé buňky začaly specializovat a shlukovat do multitkáňových forem. A také došlo k koevoluční symbióze mezi protobuňkami a mitochondriemi. Lane se domnívá, že protobuňky a mitochondrie vznikali sice odděleně, ale velmi blízko sebe a postupně si vytvořili symbiotický vztah, který jim poskytl možnost využívat výhody aerobního i anaerobního metabolismu.
V přednášce pro Royal Institute profesor Lane vysvětluje i opačný Krebsův cyklus. Za určitých podmínek totiž může celý proces probíhat opačně a místo produkce energie, je výsledkem tohoto otočeného cyklu produkce tzv karbonových skeletů. Jde v podstatě o produkci základních stavebních kamenů živé hmoty. Problém ale nastává v případě, kdy k otočení Krebsova cyklu dojde v některé z našich buněk, protože neregulovaná produkce karbonových skeletů je živnou půdou pro rakovinné bujení. Proto je důležité, abychom udržovali podmínky pro správný chod Krebsova cyklu a to je přímo spojené s pohybem a zdravou stravou.
Povídání profesora Lana je extréměn zajímavé a nejspíš vám neposkytne odpověď na to, kde se vzal na Zemi život, ale určitě vám přinese hodně otázek, které mohou být na první pohled samozřejmé a jednoduché, ale při hlubším zamyšlení na ně budete těžko hledat jednoznačné odpovědi.
Podobně jako je v maratonu bájná meta 2 hodiny, je v ironman triatlonu mystická hranice 7 hodin. Zvládnout skoro 4km plavání, 180 km kolo a 42km běh v čase kratším než 7 hodin vyžaduje pořádnou dávku fyzické kondice, odhodlání a taky spolupráce se špičkovými týmy. Kristian Blummenfelt je ve světě triatlonu opravdový fenomén. Začínal sice jako plavec a docela úspěšný juniorský běžec, ale zdá se, že v triatlonu se skutečně našel. Začal na sprint triatlonu, kde už v roce 2013 získal zlato na závodě v Tartu a ve stejném roce přidal i vítězství na národním šampionátu jak ve sprintu, tak na olympijské distanci. V roce 2017 zkusil první poloviční Ironman (70.3) v Bahrainu a hned při svém debutu na téhle distanci vyhrál v čase 3:40:24. A delším trasám přišel na chuť, takže v roce 2018 vylepšil světový rekord na poloviční ironmanské trati na 3:29:04 a o rok později rekord posunul na hodnotu 3:25:21. Tento rekord je stále platný a pro představu 1,9km plavání 22:26min, 90km kolo 1:52:03 (průměr 48km/h) a 21km běh 1:07h (tempo 3:11min/km).
V roce 2021 získal Kristian jak olympijské zlato, tak vítězství ve světové sérii. Ve stejném roce si poprvé vyzkoušel kompletní Ironman a nebyl to vůbec špatný debut. Na závodě v Mexickém Consumel nejen vyhrál, ale rovnou posunul nejlepší ironmanský čas na hodnotu 7:21:12h. Předchozí rekord držel od roku 2016 legendární Jan Frodeno a měl hodnotu 7:35:39, takže Kristin čas posunul o neuvěřitelných 14 minut a závěrečný maraton běžel v čase 2:35h (tempo 3:38min/km). Na nováčka dobré, ne. V roce 2022 se uskutečnilo náhradní mistrovství světa na ironmanské distanci, kde Kristian doslova proletěl kolem soupeřů a vyhrál poté, co v závěrečném maratonu zaběhl čas 2:38h.
A měsíc po zisku světového titulu se Kristian pustil do dalšího šíleného podniku. Pokusu o prolomení hranice 7 hodin na ironmanské distanci. Jednalo se o dobře plánovaný podnik v kontrolovaných podmínkách mimo oficiální soutěže. Blummenfelt měl k dispozici vodiče ve vodě, na kole i při běhu. Nemohlo se tedy jednat o oficiální překonání světového rekordu, ale čistě o test lidských možností. A povedlo se. Blummenfelt nejen pokořil hranici 7 hodin, ale tuhle metu úplně rozsekal. Výsledný čas 6:44:25h. Pro většinu z nás mimo chápání. Jednotlivé úseky 3,8km plavání 48:21min, 180km kolo 3:24:22h (průměr 52,9km/h) a běh 42km 2:30:50h (tempo 3:33min/km). Jestli vás zajímá, jak pokus o prolomení 7 hodin probíhal a co je tenhle Kristian za chlapíka, podívejte se na dokument připravený společně se společností CADEX, která vyvinula a dodala kolo pro tuhle povedenou taškařici. A já jen dodám, že podle vlastních slov trénuje Kristin až 8 hodin denně a jeho týdenní objemy se pohybují na 45km plavání, 400km kolo a 120km běh. 🤯
Relativně nenápadný tweet doktora Nadolskeho mluví o léčbě obezity pomocí GLP-1 antagonistů. Tyhle trochu tajemné látky se používají zejména při léčbě diabetu, ale zdá se, že mohou být velmi dobře použité právě pro relativně bezpečnou redukci váhy u pacientů trpících obezitou. Pro léčebné účely se používají tzv inkretinová analoga, což jsou syntetické látky podobné glukagon-like peptidu (GLP-1). Hlavní efekty inkretinů pozorujeme na pankreatu, kde zvyšují produkci inzulinu, snižují produkci glukagonu a zároveň chrání beta buňky pankreatu a tím zpomalují progresi diabetu. Tato jejich vlastnost je mezi antidiabetiky unikátní. Inkretiny ale působí i na kardiovaskulární systém a také na gastrointestinální systém, kde způsobují zpomalení vyprazdňování žaludku a tím přispívají k redukci váhy pacienta. Použití inkretinů u obezních pacientů tak může spojit několik benefitů, protože tito pacienti často trpí diabetem, nebo jsou v pre-diabetickém stádiu. U nás jsou inkretiny předepisované pouze na léčbu diabetu a to nejčastěji v kombinaci s metforminem. Pro redukci váhy je jejich použití tzv off-label.
A pro zajímavost dodám, že přelomem pro léčbu inkretiny bylo v roce 1992 izolování látky exendin 4 ze slin ještěra korovce jedovatého. Tak aspoň vidíte, na co se můžou hodit zvířátka a proč asi není dobrý nápad je vyhubit jen proto, že to jsou zrovna celkem ošklivé ještěrky 🦎
Možná jste v minulých dnech zaznamenali překonání světového rekordu v cyklistické hodinovce. Nový rekord drží Filippo Ganna výkonem 56,792km. My se ale podíváme na borce, který rekord v hodinovce posunul dokonce dvakrát a ještě si k tomu vyrobil vlastní kolo. Graeme Obree je Skot. Narodil se sice v Anglii, ale většinu života žije ve Skotsku a považuje se za Skota. A s jeho povahou se není čemu divit. Trochu podivín, trochu tvrdá hlava. A taky docela dost porouchaná osobnost. Obree zcela otevřeně mluví o svém životě s bipolární poruchou a depresemi. Třikrát se pokusil o sebevraždu a tvrdí, že právě sport ho drží při životě a taky hojně vyzívá ostatní sportovce, aby se nebáli o svých duševních problémech mluvit a hlavně vyhledali pomoc, pokud ji potřebují.
Graeme nikdy úplně nezapadal do obrázku klasického vyšvihaného závoďáka. Na svoji první časovku dorazil v kraťasech a větrovce a na nohách měl martensky. Navíc si mylně myslel, že cíl je na stejném místě jako start a tak když dorazil zpět na místo startu, slezl z kola a začal se převlékat. Pořadatel mu řekl, že musí dojet dalších 100 metrů do cíle, tak to dojel. Obree provozoval vlastní obchod pro cyklisty, ale nedařilo se mu a řešení viděl v překonání hodinového rekordu, který v té době měl hodnotu 51.151km. Pro svůj pokus si postavil vlastní kolo. A skutečně ho postavil včetně vlastní konstrukce rámu. Místo beranů použil rovná řídítka a posunul je blízko sedlu, takže jeho pozice na kole byla hodně netypická. Použil dokonce ložiska z pračky, protože když viděl, že pračka točí 1200 rpm, myslel, že ložiska budou opravdu kvalitní. Později toho ale litoval, protože novináře zajímaly víc ložiska z pračky, než Obreeho výkon. Kolo pojmenoval Old Faithful a sestrojil ho podle vlastních přesvědčení o tom, co je aerodynamické a jaká pozice jezdce je přirozená. Neměl žádnou možnost testovat kolo v aerodynamickém tunelu, nebo využít modelovací software pro simulace proudění vzduchu.
První pokus o překonání rekordu proběhl 16 července 1993 a nevyšel. Obree zaostal za rekordem o kilometr. Dráhu měl pronajatou na 24 hodin. Takže místo toho, aby to zabalil a jel domů, zkusil to druhý den znova. Hodinovka je vražedná disciplína a hodně z těch, kdo se pokusili o překonání rekordu přísahala, že nic tak šíleného nechtějí nikdy v životě opakovat. Obree do toho hodlal jít podruhé za méně než 24 hodin. Aby jeho tělo rychleji zapomnělo na únavu a dostalo se znova do kondice, pil veliké množství vody a protahoval se. Moc toho nenaspal, protože hodně vody dovnitř znamená taky hodně vody ven. Ráno nastoupil k druhému pokusu a tentokrát posunul rekord o 445m na hodnotu 51,596km.
Rekord vydržel pouhých 6 dní. Novým držitelem se stal legendární Chris Boardman, který Obreeho překonal o 674 metrů. Měl k dispozici karbonový rám, karbonové ráfky a časovkářský představec. Kolo vyladěné do posledního detailu a připravené týmem profesionálů. Obree se o překonání rekordu pokusil znova v roce 1994. Pro jistotu si nechal napevno připojit boty k pedálům, aby zabránil podobnému incidentu, jako měl na národním šampionátu ve stíhacím závodě, kde při startu vytrhl botu z pedálu. Pomohlo to a Obree znovu získal rekord v hodinovce. Nová hodnota byla 52,713km, ale ve stejném roce tenhle rekord překonal Miguel Indurain.
Obree je zajímavá postava světové cyklistiky, i přesto že nedosáhl na žádné vítězství na světových tour. Podepsal sice kontrakt s francouzskou profi stájí, ale vyhodili ho dřív, než za ně začal závodit. Obree tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že odmítl dopovat. O svých úspěších v hodinovce byl přesvědčený, že za ně mohlo jeho radikální kolo, které bylo na tu dobu daleko před konkurencí. Nedávno ale společnost Endura udělala s Obreem pokus a jeho kolo detailně proměřila v aerodynamickém tunelu a porovnala s moderními speciály. Obreeho kolo a specifická pozice mu dávali určitou výhodu, ale nešlo o takový náskok díky technice, jak se sám Obree domníval. O to víc si pak zaslouží obdiv jeho výkon, protože Obree je vlastně samouk jak v konstrukci kol, tak v přístupu k tréninku a závodění.
Moc vám děkuji, že jste dočetli až sem. Váš zájem a podpora je to, co mě pohání v dalším psaní a vydávání newsletteru Běžím dokud můžu. 🙏
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit na platformě Pickey - jednou měsíčně mi zaplatíte kafe ☕️ a já ten kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a dalších oblastech bytí a žití 🌱.