Dnes trochu volnější tempo. Dovolenkově. Tak snad se na mě nebudete zlobit, že vám po přečtení nebude praskat hlava ve švech, ale slibuju, že příští týden se vracíme k normálnímu formátu. 🙏🌱✍️
Víte co je zajímavé? Nepamatuju si svůj první maraton. Vím teda, že to bylo tradiční Kladno a ještě v době, kdy se kolem trati vyskytoval Ivo Domanský a svým osobitým způsobem povzbuzoval borce, kteří motali kolečka místním lesoparkem. Ale docela dobře si pamatuju svůj prví maraton, který pro mně skončil značkou DNF. A bylo to taky Kladno, tentokrát v roce 2011. Mám z toho dokonce pár zápisků.
Sobotní závod byl můj první se značkou DNF ve výsledkové listině. Běželo se mi dobře, počasí bylo skvělé. Ve startovním poli bylo hodně veteránů, kteří mají naběháno dost na to, aby si nemuseli na něco hrát a atmosféra byla příjemně uvolněná.
Co ale rozhodně uvolněné nebylo, byly moje nohy. Běžel jsem si lehce pod 5 minut na kilometr a na půlce jsem byl pod plánovaným časem (1:42:36). Ještě pořád to mohlo dobře dopadnout, ještě pořád se dalo běžet pod 3:30, ale kolem 30km se začalo ozývat levé lýtko a po pár kilometrech i oba hamstringy. Občerstvovačku na 36km jsem si prošel hodně pomalu, zkusil protáhnout nohy s tím, že poslední kolečko musím dát, i kdybych ho měl jít celé pěšky.
Rychlou chůzí jsem dal další kilometr a pak už nohy odmítly fungovat. Připadalo mi, že když udělám další krok, něco praskne. Tak jsem zastavil, otočil se a šel zpátky na stadion, kde bylo celé zázemí závodu. Těch 300 metrů jsem šel na 3 etapy. Cestou jsem si sundával číslo a občas mávnul na borce, se kterýma jsem ješte před chvílí běžel.
"Poď,poď, to dáš!" , "Ještě to zkus, už je to jen kousek" ... Zkoušeli mě vrátit do závodu. Nejvíc mě dostalo: "Křeče? Ser na ně a poď" Tomu jsem se upřímně zasmál a málem to otočil zpátky na trať, ale nohy už to rozhodně nedávaly.
Došel jsem do šatny, vypil všechen jonťák, převlíknul se do civilu a šel plácat do cíle těm, co to dali.
Tenkrát jsem neměl ani dost natrénováno, ani dost zkušeností a rozumu na to, abych zvládnul maraton v horku, které na závodě panovalo. Rozběhl jsem to samozřejmě na čas, který by asi byl v mých silách, kdyby bylo o 10 stupňů méně a jediné, co jsem pořádně sledoval, byly mezičasy. Ignoroval jsem to, že jsem “prošitej jak deka“ a že je moje oblečení připomíná solné doly. Chyba za chybou a pořádná bolístka pro ego, které se muselo srovnat s tím, že i pro mě platí stejná pravidla jako pro ostatní. Bez odpovídajícího tréninku na maraton nelez a když už tam jsi, používej nejen nohy, ale taky hlavu.
Na behotoulani.cz najdete skvělé zápisky z běhání a hlavně řadu skvělých recenzí knih hlavně o běhání. David Bíbrlík běhá, čte a píše a jednou z posledních knih v jeho sbírce je povídání o tom, jaké to je zaběhnout si maraton v každé zemi na světě. Recenzi knihy Nick Butter - Running the world najdete tady.
A o tom, jak se běhá 50km v Krkonoších zase napsal Michal Kudrna tady. Já jsem si tenhle závod zkusil dvakrát. Jednou jsem doběhl a jednou jsem si to pro jistotu zkrátil na poloviční trať. Je to hezký, náročný závod a Michal ho zvládl skvěle, tak si přečtěte, jak se mu běželo.
Komu nestačí Krkonoše, ten se může podívat do Alp s reportem od Michala Soukupa, který se vypravil na krásný a náročný Grossglockner Trail. Závod s parametry 57km/3500m si střihnul v čase pod 15h a povídání s obrázky najdete tady.
Jsem analogový nomád. V době kdy jsem fotil na diáky, poznámky si psal do ušmudlaných sešitků a o sociálních sítích neměl ani tušení, jsem projel velký kus světa a podíval se do míst, kam dnešní digitální nomádi nepojedou. Nemůžou. Ta místa už neexistují. Ne tak, jak jsem je zažíval a prožíval já tenkrát.
Toulal jsem se z místa na místo prostě proto, že “on the road again” bylo heslo, které vyhovovalo mojí potřebě neustálé změny a poznávání nového. Hltal jsem beatniky a hledal dharmu. Toužil jsem po netoužení a vyvanutí. Zaměřoval jsem veškerou svojí pozornost na cestu a soustředěné vnímání všeho, co mě na ní mohlo potkat. Neustály pohyb mi dovoloval aspoň na chvíli se zastavit a prožívat okamžiky klidu.
Jsem analogový nomád, protože jen analog mi umožní kouzlo neurčitého, možného a tušeného. V digitálu je to buď 1 nebo 0. Nic před, nic mezi, nic mimo. Věci buď jsou nebo ne. Události se buď staly nebo ne. Já zažil spoustu věcí, které se možná nikdy nestaly a navštívil dost míst, která nejspíš nikdy neexistovala. Mluvil jsem s lidmi, které jsem nikdy nepotkal a slyšel příběhy, které možná nikdo nevyprávěl. Postupně jsem si přestal cesty zapisovat a nakonec jsem přestal i předstírat, že moje cesty mají cíl.
V pátek odpoledne jsem se postavil na výpadovku a v neděli večer jsem se z ní vracel zpátky. Později se moje cesty trochu protáhly a místo výpadovek to začala být letiště. Zbytek ale zůstal. Vydat se na cestu a zůstat pozorný. Soustředit se na jednu věc a zároveň zůstat otevřený všemu, co přichází. Ponořený do vnímání vnitřních motivů a přitom pozorný k podnětům z okolí.
Nakonec i cestování přes letiště a kontinenty bylo jen období, které přejde. Nelítám. Ne tolik jako kdysi. Přesto mi to nevzalo možnost cestování na obrovské vzdálenosti. Pořád jsem na cestě. Pořád hledám dharmu a stále se snažím udržet bdělou pozornost, vědomé soustředění i úplnou otevřenost vůči všemu, co přichází. Mluvím s lidi, které nepotkávám, poslouchám jejich příběhy, které se nestaly a dostávám se na místa, která zanikají okamžikem, kdy je opustím.
Cesta životem je analog, ve kterém je spousta prostoru na neurčitost. A je to dobře. Už jen proto, že život sám je nejspíš svojí podstatou digitální. Buď tu jsi, nebo tu nejsi.
Psychologie definuje paměť jako proces kódování, uložení a opětovné vyzvednutí informací. Paměť a její efektivní využívání je evoluční výhodou a to nejen při obstarávání potravy, ale i v pracovním životě. Schopnost pamatovat si jména, podobu a osobní detaily obchodních partnerů je neocenitelnou dovedností dobrého obchodníka.
Do krátkodobé paměti jsme schopní uložit průměrně 7 (+- 2) položek nových informací. Můžete si to vyzkoušet na dalším obchodním jednání. Pokud si po 5 minutách od představení dokážete vybavit více než 9 jmen lidí, kteří s vámi sedí u stolu, máte nadprůměrnou krátkodobou paměť. Nebo používáte některou z paměťových technik.
Paměť je možné trénovat a zlepšovat a všechno, co je možné zlepšovat a měřit, je možné otočit ve sport. A tak vznikl paměťový sport, kde světoví šampioni soutěží, kdo si dokáže zapamatovat více jmen a tváří (195 za 15 minut), kdo si rychleji zapamatuje pořadí 52 karet (21,9s) nebo kdo si zapamatuje více číslic čísla Pí (přes 60 000).
Pokud chcete svojí paměť využívat lépe, zkuste si osvojit některou z paměťových technik. Populární je například metoda loci, která je připisovaná řeckému básníku Simonidesovi. Rétoři starých civilizací byli vysoce cenění za to, že si dokázali doslovně zapamatovat obrovské množství textu a v době, kdy neexistoval knihtisk byli významnými pro udržení kulturní paměti.
Metoda loci je založená na vytvoření mentálního paláce. Možná je to dané evolučními potřebami, ale je jisté, že si věci lépe pamatujeme ve spojení s místy. Proto je výhodné vytvořit si mentální obraz dobře známého místa, například náš dům, a ten v duchu procházet a umisťovat do něj věci, které si chceme zapamatovat. Pokud si tedy potřebujete zapamatovat svojí prezentaci, kterou se chystáte přednést s patra, rozdělte ji nejprve na klíčové body a pro ty si vytvořte silný vizuální obraz. Čím absurdnější tento obraz bude, tím lépe si ho budete pamatovat, protože naše paměť má ráda překvapení, humor a sexuální motivy.
Nyní v duchu vstupte do svého mentálního paláce a začněte umisťovat obrazy klíčových slov do jednotlivých místností. Ujistěte se, že vaše představa je velmi živá, že jasně vidíte daný obraz v konkrétní místnosti. Až uložíte všechny obrazy, odpočiňte si. Zkuste na pár minut na nic nemyslet a nevracejte se k tomu, co jste uložili do paměti. Pak se v duchu vraťte do svého mentálního paláce a projděte si znovu jednotlivé místnosti. Mentálním palácem procházejte vždycky ve stejném pořadí místností, jinak si pomícháte strukturu uložených informací. Dívejte se na uložené obrazy a na jejich základě si vybavíte jednotlivá témata prezentace.
Mentálních paláců si můžete vytvořit obrovské množství (několik tisíc) a můžete do nich uložit obrovské množství informací, které budete schopní vyzvednout i po dlouhé době. Chce to ale trénink a pokud se chcete stát paměťovým atletem, bude vás to stát několik hodin tréninku denně.
Hledáte novou inspiraci k běhání nebo chození po kopcích? Zkuste aplikaci Horobraní. Jde o komunitní projekt a asi největší databázi Českých a Slovenských hor a kopců. Princip je jednoduchý. Posbírejte co nejvíc kopců. Mobilní aplikace je dostupná jak pro Android tak iOS a má jednoduché, intuitivní rozhraní. Pomocí GPS najdete kopce ve svém okolí a můžete na ně směle vyrazit. Když najdete vrchol, můžete si uložit návštěvu a získáte body do komunitní soutěže. Bodování závisí na několika faktorech a můžete tak vybírat kopce, které jsou za více bodů, nebo prostě zkusit posbírat všechny vrcholy v celém pohoří nebo blízkém okolí.
A další aplikací, která vám může v kopcích pomoc je PeakFinder. Ukáže vám přes obrazovku telefonu názvy kopců a hor, na které se díváte na obzoru. Určitě znáte ty situace, kdy stojíte s rodinou na vyhlídce a děti položí zákeřný dotaz: “A tatíííí, co je to za kopec támle?“ A přesně s tímhle umí PeakFinder pomoc. Stačí nainstalovat mobilní aplikaci pro Android nebo iOS a rázem máte v kapse celý atlas hor a kopců. Pak stačí namířit telefon na kopec a na obrazovce uvidíte název, nadmořskou výšku vrcholu a pár dalších informací. Samozřejmě můžete pořídit i fotky s popisem jednotlivých vrcholů.