Buňky ze zkumavky, vnímáme mitochondrie?, IQ je švindl, šafrán jako AD
Newsletter Běžím, dokud můžu
Co nám říkají buňky vypěstované ve zkumavce?
Mohou nám buňky odebrané z lidského svalu a pěstované v laboratoři skutečně prozradit, co se děje v našich tělech při stárnutí, cvičení nebo nemoci? A pokud ano, jak moc jim můžeme věřit?
Nová rozsáhlá review study publikovaná v Journal of Muscle Research and Cell Motility přináší odpovědi na otázky, které si vědci kladou už desítky let. Jak věrně odrážejí kultivované svalové buňky realitu lidského těla? A co všechno ovlivňuje jejich chování?
Lidské vs. zvířecí buňky: podobné, ale ne stejné
Vědci dlouho spolehli na myší modely. Jenže rozdíly mezi lidskými a zvířecími buňkami jsou zásadní. Liší se v expresi bílkovin, rychlosti dělení, i v tom, jak reagují na okolní prostředí. Tato studie se proto zaměřila výhradně na lidské svalové buňky, konkrétně tzv. satelitní buňky, což jsou kmenové buňky ve svalech odpovědné za regeneraci.
Co všechno ovlivňuje chování svalových buněk?
To, jak se buňky v kultuře chovají, ovlivňuje překvapivé množství faktorů:
Věk dárce – buňky od starších lidí mají podobnou kapacitu dělení jako od mladých, ale často pomalejší nástup dělení a nižší schopnost fúze do svalových vláken.
Fyzická aktivita – buňky izolované z aktivních jedinců si zachovávají vyšší metabolickou aktivitu, a někdy i „paměť“ na cvičení. Efekt může přetrvávat i po týdnech od tréninku.
Způsob odběru – zda jde o biopsii ze zdravé části kvadricepsu, nebo o odpadní materiál z operace, hraje zásadní roli. I samotné místo ve svalu (hloubka, blízkost šlachy) ovlivní, jaké buňky dostaneme.
Druhová čistota – příměs fibroblastů (pojivových buněk) může v kultuře rychle převládnout nad myoblasty a zkreslit výsledky, pokud není provedena precizní selekce (např. podle markeru CD56).
Regenerace i po smrti?
Jedním z fascinujících zjištění je, že svalové buňky schopné dělení a diferenciace lze získat i 17 dní po smrti dárce. Svalový kmenový aparát tak zřejmě přežívá déle, než jsme si mysleli, alespoň v laboratorních podmínkách.
Studie ukazuje, že lidské primární svalové buňky jsou výjimečně silným nástrojem, ale pouze pokud je interpretujeme s vědomím jejich původu a limitací. Bez důrazu na kontext dárce (věk, kondice, nemoc) nebo technické detaily (čistota kultury, metoda izolace) mohou být výsledky zavádějící.
A přesto: lidské buňky dokážou nést paměť aktivity, nemocí i metabolických poruch. To otevírá možnosti pro personalizovanou terapii, výzkum stárnutí i testování léků. Za předpokladu, že je správně čteme.
studie (2025)
Můžeme vnímat svoje mitochondrie?
Proč se cítíme vyčerpaní, i když jsme “nic nedělali”? Proč stres unaví stejně jako nemoc? A může mít jedna jediná molekula vliv na naši náladu, apetit i motivaci k pohybu?
Americký výzkumný tým pod vedením Martina Picarda nedávno představil nový biologický koncept: mitocepci – vnitřní smysl, kterým mozek detekuje energetickou nouzi v buňkách. Klíčovým poslem této nouze je GDF15, cytokin, který podle vědců propojuje mitochondrie, psychiku a únavu.
Energie jako základ života a rizika jejího nedostatku
Každá buňka potřebuje energii. Když ale nastane nesoulad mezi poptávkou po energii a schopností ji vyrábět (například při nemoci, stresu, stárnutí, nebo náročném výkonu), vzniká tzv. energetická nouze. A právě tehdy začnou buňky uvolňovat GDF15.
Tato molekula putuje krevním oběhem až do mozkového kmene, kde spouští odpověď ve formě kombinace mobilizace energie(např. zvýšení hladiny cukru, aktivace stresových hormonů) a úsporného režimu (pokles chuti k jídlu, únava, útlum). Výsledkem je stav, který bychom mohli nazvat energetická bolest, velmi podobný tomu, co známe jako vyčerpání nebo “bolavé tělo”.
Buňky mluví k mozku
Vědci popisují dvě větve tohoto signálního systému:
Aferentní (vzestupná): buňky zasažené energetickou nerovnováhou spustí tzv. integrovanou stresovou odpověď, která aktivuje tvorbu GDF15.
Eferentní (sestupná): mozek GDF15 detekuje a reaguje hormonálně, behaviorálně, i emocionálně.
Zajímavé je, že GDF15 roste nejen při fyzickém zatížení či nemoci, ale i při psychickém stresu, osamění nebo úzkosti. Ukazuje se tak, že mozek nerozlišuje mezi nemocí a stresorem, protože obojí vyžaduje energii a reakci.
Mitocepce jako biologický základ únavy
Autoři studie přicházejí s odvážnou, ale podloženou hypotézou: únava je subjektivní projev mitocepce, tedy reakce mozku na vnímaný nedostatek energie. V tomto kontextu dává smysl, proč lidé s depresí, chronickým stresem ale i chudobou vykazují vyšší hladiny GDF15. A proč právě GDF15 souvisí i se stárnutím, frailty syndromem nebo syndromem vyhoření.
Co s tím? Cvičení, odpočinek a blízkost
Zajímavé je, že pravidelný pohyb snižuje dlouhodobou hladinu GDF15 a to zřejmě tím, že zlepšuje schopnost mitochondrií vyrábět energii. Stejně tak pozitivní sociální interakce, optimismus nebo mindfulness mohou snižovat potřebu „nouzového režimu“ těla a tím i hladinu GDF15.
Únava, apatie i psychická zátěž mohou mít reálný biologický základ v narušené rovnováze mezi energetickými potřebami a možnostmi.
GDF15 je molekula, která možná spojuje metabolismus, psychiku i dlouhověkost.
Z pohledu biohackingu, fyziologie i mentálního zdraví bude její sledování v dalších letech klíčové.
preprint (2025)
Měří IQ inteligenci, nebo jen schopnost sedět potichu a vyplňovat testy?
Co přesně vlastně měří IQ testy? A proč jim stále tolik lidí věří, přestože opakovaně selhávají v predikčních schopnostech?
Esej Nassima Taleba z roku 2019 (a později potvrzená i revizemi z let 2021 a 2024) přináší drtivou kritiku celého konceptu IQ jako údajného měřítka inteligence. A především ukazuje, že IQ nefunguje tak, jak si většina lidí myslí a to nejen prakticky, ale ani matematicky.
Proč IQ (ne)měří, co tvrdí, že měří
IQ testy byly původně vytvořeny k detekci závažného mentálního postižení. Fungují dobře v levém extrému normálního rozdělení, tedy u lidí s vážným kognitivním deficitem. Ale v běžné populaci a zvlášť v pravém extrému (u těch „s vysokým IQ“) začíná být jejich vypovídací hodnota mizivá. Taleb upozorňuje na několik zásadních vad:
Neexistence silné korelace s realitou. IQ má minimální predikční hodnotu pro reálný život, protože nevysvětluje víc než 2–13 % variability v pracovním výkonu nebo příjmech. A to často pouze u prací, které testy samy připomínají (byrokratické, opakující se úlohy).
Korelace není informace. Korelace 0.5 znamená nanejvýš 13% zlepšení oproti náhodnému výběru. A pokud test sám kolísá o více než polovinu směrodatné odchylky při opakovaném měření u stejné osoby, je jeho „přesnost“ iluzí.
Fatální omyl psychologů v práci s rozdělením. IQ testy pracují (matematicky) s přístupem, který předpokládá normální rozdělení, zatímco výkonnost a úspěch ve světě často sledují rozdělení s tlustými chvosty, takže extrémy hrají větší roli než průměr.
IQ jako „Functionary Quotient“
Taleb navrhuje přejmenovat IQ na „Functionary Quotient“ tedy skóre, které měří schopnost vykonávat rutinní úkoly v lineárním a předvídatelném prostředí. Takových lidí je sice ve společnosti potřeba, ale nelze z toho vyvozovat nic o schopnosti inovovat, improvizovat, nebo přežít v chaotickém světě.
Tento koncept navazuje i na jeho dřívější pozorování ze světa financí. Lidé, kteří excelují v simulovaných testech nebo papírových strategiích, často selhávají v realitě. Skutečný výkon je to, co děláme ve světě plném nejistoty a ne to, co vyplníme ve formuláři s předem známou strukturou.
IQ jako zástěrka pro ideologie
Zásadním problémem, který Taleb zmiňuje, je zneužívání IQ ve veřejném prostoru. Testy, které trpí chybným základem, jsou zneužívány k rasové a kulturní stereotypizaci. Průměrné „národní IQ“ se často odvozuje z nedostatečných nebo manipulovaných dat, případně přímo z etnické příslušnosti, což je podle Taleba statistický a etický zločin.
Je to nástroj, který místo porozumění individualitě člověka produkuje číslo, jež pak „vědecky“ legitimizuje exkluzi.
Co měřit místo IQ?
Podle Taleba nemá smysl hledat jediné měřítko „inteligence“, protože svět, ve kterém žijeme, je příliš komplexní a neergodický, tj. budoucnost není predikovatelná z minulosti. Co má smysl, je sledovat konkrétní výkonnost v konkrétním prostředí, s důrazem na schopnost adaptace, nezávislého uvažování, přežití a rozhodování pod nejistotou.
IQ test tě neochrání před fatální chybou. Ani ti neřekne, co bude svět potřebovat za deset let. Ale může tě pohodlně zařadit do škatulky, kde tě zbytek života nechá.
Analýza doplňků stravy u deprese překvapila
Vitamín D, rybí tuk, kurkumin, SAMe, šafrán… Doplňky stravy na depresi jsou populární, ale do nedávna chyběla kvalitní srovnávací data. Nyní ale přichází systematické review a síťová meta-analýza, která hodnotí 44 různých nutraceutik u více než 17 000 pacientů. A výsledky jsou překvapivě silné.
Když nestačí antidepresiva
Přes 40 % pacientů s depresí nedosáhne remise ani po více lécích. Antidepresiva navíc často mají nepříjemné vedlejší účinky a ne vždy jsou dostupné nebo vhodné. Právě proto roste zájem o doplňkové možnosti, například nutraceutika, tedy látky na pomezí výživy a farmakologie.
Cílem této meta-analýzy bylo porovnat, které doplňky fungují nejlépe, ať už samostatně, nebo v kombinaci s běžnými antidepresivy (ADT). A také zjistit, jak jsou snášeny.
Které doplňky vyšly nejlépe?
Z více než 190 klinických studií vyšla čtveřice doplňků jako jasní favorité s účinkem vyšším než samotná antidepresiva a srovnatelnou tolerancí:
EPA + DHA (omega-3 mastné kyseliny) – účinek jako monoterapie (SMD = 0.6) i v kombinaci s ADT (SMD = 1.04), dobře snášené, silný protizánětlivý efekt.
SAMe (S-adenosylmethionin) – účinek v kombinaci s ADT (SMD = 0.99), zlepšení nálady a energie, zejména u lidí s nízkým metylačním statusem.
Kurkumin – silný efekt jak samostatně (SMD = 0.62), tak s ADT (SMD = 1.03), působí protizánětlivě a ovlivňuje neurogenezi.
Šafrán – překvapivě vysoký efekt jako monoterapie (SMD = 0.69), přitom srovnatelný s běžnými antidepresivy, minimální vedlejší účinky.
Doplňky jako omega-3, kurkumin, nebo SAMe nejsou placebo. Ve většině studií zlepšily depresivní symptomy, zvýšily šanci na remisi i odpověď na léčbu. Největší efekt měly v kombinaci s antidepresivy, jako například EPA + DHA + ADT mělo průměrný efekt 1.04 (tj. velmi silný), což je víc než většina farmak v monoterapii.
Překvapivě dobře fungovaly i jako samostatná léčba, zejména u lidí s mírnou až středně těžkou depresí.
A co vedlejší účinky?
Zde je další důležité zjištění: žádné z nutraceutik nemělo více vedlejších účinků než placebo. Naopak, samotná antidepresiva vedla k vyšší míře nežádoucích účinků i k častějšímu ukončení léčby. Doplňky tedy mohou zlepšit účinek, aniž by zvýšily zátěž organismu.
Limity
Ne všechny doplňky vyšly pozitivně. Některé měly velmi slabý efekt nebo byly testovány jen v jedné malé studii. Také kvalita důkazů byla u mnoha z nich nízká a chybí standardizace dávek, typů a délky podávání. A ačkoliv statistické rozdíly byly významné, mezi jednotlivými lidmi se mohou lišit dramaticky a efekt může být silný u jednoho a nulový u druhého.
Pokud trpíte depresí a nechcete hned sáhnout po lécích, EPA + DHA, SAMe, kurkumin nebo šafrán mohou být bezpečný první krok.
Pokud už antidepresiva berete, může mít smysl doplnit je o některý z výše zmíněných nutraceutik, efekt se může znásobit.
Rozhodnutí je ale vždy dobré dělat s lékařem, zvlášť kvůli možným interakcím a kvalitě doplňků na trhu.
studie (2025)