Minulý týden jsem byl dovolenkovat v Beskydech. Základnu jsme rozbili v Dolní Lomné v penzionu Rzehaczek. Sbalit naší pětičlenou rodinu není úplně snadné, ale moje skvělá žena to zvládla parádně. Já jen nosil tašky do Berlinga a sám jsem si sbalil věci na běhání, náhradní tričko, mikinu a trencle a v neděli jsme se vydali na cestu, která nám zabrala skoro 5 hodin. Navigace nás vedla mimo dálnici, která připomíná staveniště jako většina dálnic v naší zemi. Cesta ubíhala skvěle, to nemůžu říct. Všechny tři holky seděly v sedačkách a když se nestřídaly v dotazování, kdy už tam budeme, hádaly se.
V pondělí jsme vyrazili na obhlídku okolí. Starší holky statečně šlapaly, nejmladší se většinou vezla ve vozíku Thule Chariot. Ten máme ve dvoumístné variantě, takže je to taková naše přepravní mula, která pojme nejen dvě děti, ale taky tašky s jídlem a náhradním oblečením. Procházku jsme nijak moc neplánovali, prostě jsme našli kolečko po okolí. První zastávka Zemědělský dvorek. První věšák na ceduli s oznámením o dotacích. A taky první střet s realitou toho, že dotace umí pomoct se stavbou, ale samotný provoz a údržba jsou na lidech. A těm je to v tomhle kraji asi dost jedno. Takže většina investic realizovaných před 10-15 lety už je ve stádiu rozkladu. Navíc je na první pohled zřejmé, že se hodně prostavělo v nejlacinějších materiálech, které mají životnost papundeklové krabice. Předpokládám, že fakturace byla na prvotřídní materiály a dvojnásobné penzum stavebních prací. Folklor investičních dotací do turistického ruchu, který známe z více míst naší krásné země.
Další zastávka informační centrum Dolní Lomná. Trochu jsme si spravili chuť. Kavárna, pivko, koláčky, hezké posezení venku, rozumné ceny a příjemná obsluha. Odtud jsme vyšlápli nahoru na Polanu a pak se po modré pustili dolů do Dolní Lomné. Modrá značka začíná u místní pekárny/kavárny, kde mají vynikající sladké a slané pečivo. Jejich skořicové bulky a sušenky z ovesných vloček jsou silně návykové.
Druhý den jsem vyběhl na stejnou trasu, ale v opačném směru a na Polaně jsem to narval dál proti kopci až na rozcestí v sedle pod Malou Kykulou. Odtud po zelené k turistické chatě na Kozubové a po žluté na vrchol Kozubové. Dřina, ale ty výhledy stojí za to. Navíc trail po žluté až na chatu na Kamenitém je krásně technicky běhatelný a po modré dolů z Kamenitého je to čisté trail porno downhill. Výhledy dolů do údolí Lomné a na protější kopce a do toho valíte po vyšlapané cestě v louce tak rychle, jak rychle dokážete točit nohama. Rychlá sprcha a hurá s dětma na koupaliště do Mostů u Jablůnkova. Tam mají krásný malý akvapark s bazeném 19x16m, klouzačkou a nějakýma bublátkama. Voda měla tak 20 stupňů, ale celý areál jsme měli pro sebe. Takže se tohle místo stalo našim oblíbeným koupacím rybníčkem.
Další den jsem po cyklostezce doběhl do centra Dolní Lomné a odtud po modré na Kostelky a po hřebeni na rozhlednu Tetřev na Čerchlaném Beskydu. Ty kopce jsou tu brutální. Žádné pozvolné stoupání k vrcholu, ale pěkně proti vrstevnici z 500 do 950m. Ale pořád se to dá běžet a hlavně je pořád na co koukat. Rozhledna Tetřev je pěkná, jen uvnitř to bylo jak ve skleníku, takže jsem udělal pár fotek a valil po hřebeni zpět až k chatě Skalka a odtud po žluté dolů do Dolní Lomné. A pak po cyklostezce zpět na penzion. Hezkých 20km s 600m převýšení. Naložit děcka a hurá do Vendryně do minizoo. Ta je soukromá a mají tam na relativně malém prostoru docela dost rozmanitých druhů zvířat. Některá si mohou děti pohladit a nakrmit, takže paráda.
Další den jsem si dal od běhání volno a v pátek jsem vyrazil hledat vodopád. Jestřabský vodopád. Cesta k němu začala hned za penzionem a vedla po neznačených lesních cestách. K vodopádu jsem nakonec doběhl, ale našel jsem jen kaskádu kamenů. Voda skoro netekla. Takže jsem to po vrstevnici vzal až ke žluté značce, po které jsem se pustil po tlamě dolů do Horní Lomné. Krásný seběh který začíná technickým trailem a pak valí dolů po silničce. Z Horní Lomné jsem si dal tempový trénink pro cyklostezce a silnici zpátky na penzion. Celkově se mi cesta za vodopádem hodně líbila, ikdyž jsem ho vlastně neviděl. Hodilo to dalších 20km s převýšením skoro 700m.
A v sobotu poslední běh. Chtěl jsem prozkoumat kolečko, které bychom mohli projít s dětmi, jen jsem potřeboval vědět, jestli to půjde projet s vozíkem a jestli je to bude bavit. Takže po stezce k modré turistické, která vede na Kamenitý. Tady jsem to uhnul na cyklostezku 6082, která plynule stoupá po lesní cestě až k rozcestníku Babí vrch. Z 550 do nějakých 930 metrů nad mořem. Jde to hezky běžet na relativně nízkých tepech. Já jsem trochu spěchal a trochu se držel zpátky, takže tepy bouchaly kolem 150. Kousek před Babím vrchem se cyklostezka oddělí a krásným houpavým singlem valí dolů ke Kamenitému. Tady jsem to napálil co mi nohy dovolily a endorfiny mi cákaly ušima ven. Skvělá zábava. A pak znova seběh z Kamenitého. Turisti, co si funěli nahoru, asi nechápali, co je to za magora, co proti nim padá po tlamě plnou rychlostí s totálním rohlíkem od ucha k uchu. Teda aspoň tak si to představuju, ale možné je jen vyděsil rachetický, dvoumetrový magor, co se nekoordinovaně pokouší nezabít cestou z prudkého kopce.
Za odměnu jsme vyrazili do Havířova na oběd do Pasta Romana. Po týdnu skutečně chutné a dobře stravitelné jídlo v restauraci. Příjemné prostředí, milá obsluha a relativně normální ceny. Po obědě kávička a mrkvový dort. Co víc si může člověk přát. V Havířově jsme pak našli pěkná dětská hřiště na nábřeží a hodně dobrou zmrzlinu. Takže spokojené byly i děti.
Za týden jsem ve východních Beskydech naběhal 70km a cca 2500 výškových metrů. A jsem moc rád, že jsem měl možnost se do těhle míst podívat. Hlavní oblasti v Beskydech jsem znal, ale okolí Lomné a Jablůnkova pro mě bylo nové a příjemné překvapení. Není tu ani zdaleka tolik lidí jako kolem Lysé a přitom kopce jsou nádherné a běhání opravdu zábavné. Dají se tu najít několikakilometrová stoupání i technické seběhy a singletraily. Služby a hlavně gastro jsou tu hodně zaměřené na mainstream. V hospodách je to samá tradiční kuchyně, která je tučná, smažená a zaměřená na generování pacientů pro kardiology. Vegetarianské jídlo je tu smažák a hrancle a vegani se tu můžou leda tak napást s ovcema. Nevadí, počítali jsme s tím a většinu jídel si připravovali sami. Z restaurací, kde se nám líbilo můžu doporučit ještě hotel Grůň. Jídla sice byla taky osvědčená klasika, ale dobře připravená a dochucená. Jen pozor na spoustu lákadel pro děti. U hotelu jsou blikací a skákací atrakce a bobová dráha a tak vás tu jeden oběd může vyjít pořádně draho.
Až budete hledat inspiraci kam vyrazit a jakou cestu si projít, může se vám hodit viaczechia.cz Na tomhle portále najdete čtyři krásné dálkové trasy kolem a napříč Českem. Severní a Jižní trasa vás provedou kolem republiky, Stezka středozemím vás vezme ze severu na jih (nebo opačně) a Stezka Slezskem představí krásy tohoto regionu. Všechny trasy jsou dobře popsané a to včetně mapových podkladů a jsou rozdělené na denní úseky, které jsou vhodné pro chodce a dálkoplazy, ale využít je určitě můžou i běžci. Je jen na vás, jestli si vezmete pár týdnů volna a nějakou stezku projdete celou, nebo bude chodit jednotlivé úseky o víkendech třeba rok.
A nebo se můžete na svět podívat z pořádného nadhledu a vyrazit na Hřebenovku. Vede z Libereckého kraje přes Německo, Polsko a Královéhradecký, Pardubický a Olomoucký kraj až na Praděd a nabídne víc než dost zajímavých míst, náročných pasáží i příležitostí být sám se sebou a vlastními myšlenkami.
Kdysi mě z běhání začala bolet kolena. Nejdřív trochu, pak docela dost. Zkoušel jsem to řešit tejpováním a protahováním. Moc to nepomáhalo. Pak jsem si všimnul, že z některých bot to bolí víc a z jiných méně. Skoro vůbec to nebolelo u Inov 8 F-lite. Minimalistických šlupiček určených spíš na cvičení než na běh. Nulový drop, skoro žádné tlumení, skoro barefoot. A tím odstartovalo moje hledání přirozeného běhu, chůze a pohybu.
Peter Attia ve svém podcastu rozebírá barefoot boty pro běh a chůzi s Irene Davis, která založila a vede Spaulding National Running Center na Harvard Medical School. Irene má dlouhodobé zkušenosti z fyzioterapie a hlavně výzkumu biomechaniky pohybu. Hlavní body z rozhovoru:
přirozená chůze a běh jsou bez bot nebo s minimální obuví, která zajišťuje ochranu chodidla před ostrými předměty a chladem, ale neobsahuje tlumení a nemá drop (rozdíl mezi výškou podrážky v patě a špičce)
tlumená a korektivní běžecká bota se začala objevovat v Americe s nástupem běžeckého boomu, kdy se do běhání pustilo spousta lidí, kteří nebyli dostatečně fit a tím si přivodili zranění z přetížení. Nike přišel s “řešením“ v podobě tlumené boty.
do příchodu tlumených bot běhali i maratonci v minimalistické obuvi a přitom bylo minimum běžeckých zranění. Důvodem byla dlouhodobá příprava, dobrá fyzická zdatnost a pohybový aparát bez zásadních disbalancí způsobených sedavým životním stylem a nízkou pohybovou gramotností.
při přechodu na minimalistickou obuv je potřeba opatrnost a pomalé zvykání. Zejména lidé s nízkou mírou aktivity, nadváhou a zhoršenou neuro-svalovou koordinací (takže opravdu hodně lidí) by měli začínat pomalu. Při chůzi v botách s pozitivním dropem (podpatek, rozdíl pata-špička) dochází k chronické kompresi achilovky a tím k jejímu “zkrácení“. Šlacha se fyzicky nezkracuje, ale pracuje v kratším rozsahu a při přechodu na bosé boty je najednou výrazně více zatěžovaná. Může dojít k chronickému přetížení a následně k celé řadě zánětů nebo jiných typů zranění.
pohybový řetězec chodidla se odráží nejen do dolních končetin, ale také do páteře a horní poloviny těla, takže pro přechod na bosé boty je vhodné posilovat a aktivovat i střed těla, hýžďové svaly a svaly kolem páteře.
Irene zmiňuje, že až na drobné vyjímky je běh a přirozená chůze vhodný pohyb pro každého, ale je potřeba nejprve se dostat trochu do formy a aktivovat pohybový aparát, než se vrhneme na velké dávky běhu a chůze v bosobotách.
Irene je velikou zastánkyní pohybových aktivit dětí. Pokud možno nechte děti běhat co nejdéle bez bot a nebo v minimalistických botách. Osvojí si tak přirozené pohybové vzorce a nejspíš budou méně náchylné k zraněním pohybového aparátu. Obecně by bylo vhodné aby děti měly aspoň hodinu tělocviku denně. Nebo pohybové aktivity, které povedou k přirozenému rozvoji a posílení těla. Jako příklad uvádí program na americké škole, který postavil bývalý mariňák a kterým prošly tisíce dětí. Jejich fyzická kondice je i po desítkách let lepší než u vrstevníků, kteří programem neprošli.
pokud se rozhodnete přejít na barefoot, je vhodné postupně změnit došlap tak, abyste došlapovali přes přední část chodidla a ne pře patu. Dopad přes patu je výrazně více zatěžující pro pohybový aparát. Když došlap měnit nechcete a hodláte zůstat u dopadu na patu, pak je určitě vhodné volit pro běh boty s tlumením.
Osobně beru barefoot a bosou chůzi jako prostředek pro prohloubení a budování vědomého pohybu. Daleko víc si uvědomuji a vnímám svoje tělo a kontakt se zemí. Nemůžu jen tupě mlátit nohama o zem. Musím se soustředit na práci celého těla a rytmus, který mi pomůže posouvat se efektivně vpřed. Zkuste to tak někdy a uvidíte, že naboso je svět úplně jiné místo.
V tomhle díle podcastu si Rich Roll povídá s Peter Attia. Dvě legendy se potkaly a probraly hodně témat kolem pohybu a dlouhověkosti. Já jsem si z toho vzal krásnou myšlenku desetiboje pro stoleté. Zkuste si představit, že se dožijete sta let. A taky si představte, jakou kvalitu života v té době chcete mít. Třeba to, že si dojdete nakoupit, nebo že se projdete po zahradě s (pra)vnoučaty, nebo že je dokonce budete schopní zvednout do náručí. Aby něco takového bylo možné, je potřeba budovat a udržovat fyzické a duševní schopnosti už teď. Nelze čekat do 80 a pak začít posilovat nebo zvyšovat vytrvalost. S rostoucím věkem se naše adaptační schopnosti snižují a tělo slábne. Je ale samozřejmě velký rozdíl v tom, z jakého výchozího stavu začneme svoji pouť a jak hodně budeme degradaci svých schopností odolávat nebo naopak pomáhat. A je opravdu hodně způsobů, jak můžeme svému budoucímu já výrazně zlepšit kvalitu života už nyní, tak buďme hodní na ty staroušky, kterými jednou budeme. Velkou část svého osudu si vytváříme teď a tady.
Laktát je zejména mezi vytrvalostními sportovci něco jako nepřítel a strašák. O kyselině mléčné kolují ve sportovních kruzích mýty a polopravdy a jen málokdo opravdu ví, co to laktát vlastně je a jakou funkci v našem těle má. Proto jsem si rozhovor Peter Attila a Josh Rabinowitz pustil hned několikrát, abych dobře pochopil, co vysvětlují. Myslím, že žijeme v úžasné době, když si při běhání můžeme pustit rozhovor dvou špičkových odborníků ze Stanfordu. Jen tedy občas jsem měl pocit, že mi praskne hlava, protože tohle povídání je trochu vyšší dívčí.
laktát je extrémně důležitý pro tvorbu energie a metabolismus. Plní podobnou úlohu jako glykogen a z pohledu tvorby energie je důležitější než protein. Některé orgány požívají primárně laktát pro získávání energie - například srdce, ale i některé typy neuronů v mozku.
tělo si udržuje hladinu laktátu a dokáže ho využívat jako zdroj energie s rychlým cyklem obnovy. V rámci metabolické rovnováhy je laktát úzce provázaný s hladinou glykogenu v krvi. Pokud je vysoká hladina glykogenu, spotřebovává se primárně glykogen a laktát je důležitým prvkem v glykogenovém katabolismu.
laktát není přímo odpovědný za svalovou únavu a bolest svalů, ta souvisí s kyselinou mléčnou. Za snížení funkčních schopností svalů vlivem výkonové únavy nemůže laktát, ale vodíkové iointy (H+), které vznikají jako vedlejší produkt v přeměně NAD na NADH+. Volné vodíky pak zjednodušeně řečeno zpomalují buněčné “motorky“, které mají na starost svalové kontrakce. Takže při vysokém úsilí, kdy potřebujeme opravdu hodně energie a tu získává tělo přeměnou NAD na NADH+ prostě a jednoduše zahltíme motory ve svalech a svaly ztratí velkou část své schopnosti smršťovat se.
zajímavé je přirovnání produkce laktátu v lidské buňce k produkci etanolu v mikroorganismech. Dlouho se totiž věřilo, že etanol je pouze odpadní produkt, ale později vědci zjistili, že buňky jsou schopné ho znovu využít jako palivo. U laktátu je to obdobně. Naše buňky je primárně potřebují zbavit odpadu, který vzniká při metabolické reakci a tím je laktát. Zároveň je ale pro naše tělo energeticky výhodné tento “odpad“ zpracovat ve chvíli, kdy je ho v těle dostatek. Z evolučního hlediska je totiž výhodné šetřit glykogen a to buď přímo, nebo ve formě tuků.
v rozhovoru jsou uvedená zajímavá čísla - například při normální zdravé hodnotě krevního cukru (90 mmol/dcl) jde o cca 4-5g glukozy. To je opravdu relativně málo a při přepočtu na energii, je to nějakých 20 Cal. Samozřejmě máme další glykogen uložený v játrech a svalech, ale celkově jde o nějakých 2000 Cal. Je tedy jasné, že při vysokém vytrvalostním výkonu, kdy v závislosti na našem VO2max umíme pálit 10-20 Cal za minutu, dojde zásoby glykogenu relativně rychle a hlavně, že mozek nás zastaví daleko dříve, než se přiblížíme k nule. A proto je důležité, aby (nejen) sportovci budovali metabolickou flexibilitu, která jim umožní efektivně využívat i jiné zdroje energie.
v rozhovoru je také krásně popsaný Krebsův cyklus, který je základem pro metabolickou výměnu a je úžasný v tom, že jde nejprve o chemickou reakci, následně elektrickou reakci a nakonec opět chemickou. Pokaždé, když slyším vysvětlení toho, jak se vlastně naše potrava mění v energii a jak celý proces probíhá díky oxidaci a redukci, zažívám malé osvícení v tom, že všechen život na Zemi je úžasně propojený přes pár atomů kyslíku, uhlíku a vodíku.
Knížka, kterou vám doporučím dneska, není o běhání. Vždycky jsem měl slabost pro zemi, kde se žije hlavou dolů a kde hopsající srnky nosí svá mláďata v kapse. Steve Toltz je Australan a jeho knížka Zlomek celku je stejně absurdní a přitom dokonale uvěřitelná jako snad všechno na tomhle magickém kontinentě.
Pusťte si Nick Cave (nebo Psí vojáky), zapalte svíčku (černou), nalijte si sklenku červeného (nebo pijte rovnou z krabice) a ponořte se do poněkud zvláštního světa Steva Toltze. Steve má zvláštní smysl pro humor. Proto se nedivte, že se při čtení ocitnete ve světě, který by ve vás vyvolal stavy těžké deprese, kdyby nebyl tak nějak zvláštně legrační. Sranda je to taková, až běhají žiletky po zádech a ve vzduchu je cítit zvětralé pivo. Občas vám autor dá ránu palicí přímo mezi oči a vy se jen oklepete a budete číst dál s lehce perverzním očekáváním další pecky.
A přitom je to obyčejný příběh jedné rodiny. Každá rodina má nějaká tajemství a v každé rodině se najde výstřední strýček, nebo lehce pošahaná tetička. Co na tom, že v téhle rodině jsou ujetí úplně všichni. Jsme přeci v Austrálii a když jste celý život hlavou dolů, platí jiná pravidla. Toltz vypráví příběh ze kterého se občas zatočí hlava a občas si řeknete, že tohle už je příliš. Knihu ale neodložíte, protože budete tak nějak tušit, že tohle příliš nebylo ještě úplně největší příliš a budete chtít víc.
Tak veselé čtení a jen tak pro jistotu ukliďte žiletky z dosahu, než tuhle povedenou stórku dočtete.
Kdysi jsem začal běhat, protože jsem toho měl dost. Všeho. Možná jsem před tím zkusil utéct, možná jsem jen potřeboval vědět, že se ještě můžu pohnout z místa. Běh je pro mě nejen pohyb, ale taky meditace a psychoterapie. A tohle byl jen pocit, který mi běh a všímavost pomohli pochopit a zpracovat.
Míval jsem lítací sny a bavilo mě to. Později jsem o ně přišel a nahradila je noční můra nebo tmavé bezvědomím beze snů. Dostalo se mi vysvětlení, že lítací sny jsou projevem duchovního pokroku. Čím hlouběji jsem zabředal do hmoty, tím horší byly můry a tím temnější bezvědomí. Dávalo to smysl. Není pokrok, není lítání. Prokouknul jsem tenhle trik svého podvědomí a připadal si zase kousek blíž osvícení. Myslím, že za tohle malé prozření jsem si zasloužil aspoň chvíli lítat.
Sny o zvracení jsou prý taky známkou duchovního pokroku. Zvracení ze stresu a únavy, když nemůžete unsout a stav mezi noční můrou a civěním do stropu jsou si nebezpečně podobné, se nepočítá. Škoda. Byla doba, kdy bych se snadno problil až do nirvany. Dno nemá dno. Sahej na co chceš, dna se nedotkneš.
Zdávalo se mi o tom, jak se mi pomalu drolí zuby. Rozpadaly se na malinkaté střípky a v chuchvalcích slin tekly po bradě dolů. Byl to hodně zvláštní pocit. Sice bez bolesti, ale s neuvěřitelně silným pocitem, že přicházím o něco, co nejde nahradit. Šílený strachy jsem si opakoval, že chci nebýt. Ne umřít, nebo se zabít, nebo zmizet. Jednoduše nikdy nebýt. Neprojít zkušeností vytváření vědomí a lítacích snů. Nezažít pocit ztráty věcí, které mi nikdy nepatřily a lidí, které jsem nikdy nepoznal. Nebýt součástí touhy po netoužení a pýchy z vlastní skromnosti. Prostě nic.
Napadlo mě, jak blízko má stres k duchovnímu cvičení. Vyvanutí, vyhoření. Najdi deset rozdílů.
Moji práci a vydávání newsletteru můžete podpořit na platformě Pickey - jednou měsíčně mi zaplatíte kafe ☕️ a já ten kofein využiju na další sbírání a předávání informací o běhu 🏃♂️, výživě a dalších oblastech bytí a žití 🌱.