Autoimunita proti nádorů, bílkoviny a únava, maraton a srdce, watty v únavě
Newsletter Běžím, dokud můžu
Autoimunitní protilátky jako zbraň proti nádorům
Autoimunitní onemocnění jako lupus (lupénka) jsou známá tím, že si imunitní systém plete naše vlastní tkáně s nepřítelem. Ale co kdybychom tento omyl imunitního systému dokázali využít ve svůj prospěch – třeba k léčbě rakoviny?
Nová studie od Chen et al. přináší zajímavá zjištění: protilátka 4H2, která je běžně spojována s lupusem, může aktivovat přirozenou protinádorovou imunitu. A to způsobem, který vypadá jako z vědecko-fantastického filmu – proniká do buněk, váže se na jejich vlastní RNA a spouští „vnitřní poplach“, který je pro rakovinné buňky smrtící.
Protilátka se dostává do buněk zvláštním způsobem, který obchází běžné obranné mechanismy (jako endozomy a lyzozomy). Jakmile je uvnitř, naváže se na RNA buněk a tím aktivuje enzym cGAS – jakýsi molekulární detektor cizích nukleových kyselin. Ten následně spustí zánětlivou reakci, která může rakovinné buňky zlikvidovat.
V laboratorních podmínkách zabíjela tato reakce buňky mozkových, plicních a prsních nádorů, ale hlavně nepoškozovala zdravé buňky rakovinou zasažené tkáně. U myší s glioblastomem (jeden z nejagresivnějších nádorů mozku) se protilátka po injekčním podání cíleně shromažďovala v okolí nádoru, prodloužila přežití a ještě zesílila účinek imunoterapie pomocí checkpoint inhibitorů.
Vědci navíc zjistili, že protilátka 4H2 může sloužit jako „nosič“ – dokáže dopravit RNA do nádorových i jiných tkání, což by mohlo otevřít cestu k nevirální genové terapii, tedy k bezpečnějšímu způsobu doručování genetických informací do buněk.
Jinými slovy, autoimunitní reakce, která v běžném životě způsobuje nemoc, se v tomto případě mění na cílený útok proti rakovině. Mohlo by to znamenat nový směr v léčbě nádorových onemocnění, který kombinuje přirozenou imunitní aktivaci s možností přesného doručení terapeutických molekul.
Z autoimunity se tak paradoxně může stát naděje pro imunitní obranu – tentokrát už by imunita bojovala na správné straně barikády.
Maraton a srdce amatéra
Maraton je pro mnohé vrcholem sportovní výzvy. Tělo to ale často vnímá jinak – a zejména srdce amatérských běžců může po takovém výkonu dostat pořádně zabrat. Nová studie ukazuje, že i když maraton většinou nezanechá trvalé následky, k srdci se chová spíš jako nárazová demolice než jako wellness víkend. A co víc – mužská a ženská srdce reagují jinak.
Výzkumníci sledovali 61 hobby běžců a běžkyň ve třech fázích: před závodem, hned po doběhu a dva týdny poté. Pomocí echokardiografie a krevních testů zkoumali změny ve struktuře a funkci srdce a měřili hladiny biomarkerů, které ukazují na zátěž nebo poškození srdečního svalu.
Bezprostředně po doběhu se pravá srdeční komora (RV) zvětšila, zatímco levá (LV) paradoxně trochu zmenšila – výsledkem byl vyšší poměr RV/LV objemů. U mužů došlo k tomuto posunu výrazněji než u žen. Přestože celková funkce levé komory (měřená ejekční frakcí – LVEF) zůstala víceméně stabilní, muži měli větší tendenci k jejímu poklesu.
Do krve se mezitím vyplavily různé molekuly stresu a zátěže. Téměř všem vzrostly hladiny troponinu, kreatinkinázy i dalších ukazatelů, ale zajímavé je, že dvě látky, ET-1 a neopterin, stouply pouze u mužů. A jeden biomarker jménem galektin-3 (Gal-3) se ukázal jako zvlášť důležitý: čím víc jeho hladina po závodě stoupla, tím víc se zhoršila funkce levé komory.
Jinými slovy, pokud vám po maratonu dramaticky vyskočí Gal-3, vaše srdce si o regeneraci říká trochu hlasitěji.
Navíc platilo, že méně trénovaní běžci (s nižším VO₂max) měli po závodě vyšší hodnoty Gal-3, což ukazuje, že bez patřičné přípravy se srdce ocitá pod větším tlakem.
Maraton sice může být oslavou vytrvalosti a disciplíny, ale ne každý amatérský běžec si ho odběhne bez následků. Přechodné změny ve velikosti a funkci srdce nejsou výjimkou a u mužů bývají výraznější. Studie proto doporučuje zvážit preventivní kardiologické prohlídky – ne pro strašení, ale pro jistotu, že když srdce bije pro běh, tak i po doběhu pořád bije správně.
Více bílkovin, méně únavy
Možná to zní jako klišé z fitness magazínu, ale tahle věta má oporu ve vědě: kdo chce silné svaly a rychlé zotavení, musí jíst dost bílkovin. Nová studie z Egypta ukazuje, že vyšší příjem proteinu ještě před sportovní událostí může významně snížit svalovou únavu a zlepšit regeneraci – konkrétně u mladých basketbalistek.
Vědci zkoumali dvacet hráček (průměrný věk 16,6 let), které rozdělili do dvou skupin. Všechny měly stejný trénink, běhaly sprinty, skákaly schody a měřila se jim anaerobní kapacita, srdeční tep a únava. Rozdíl byl jen v tom, co jedly před výkonem – jedna skupina měla „běžné“ množství bílkovin, druhá vyšší dávku ještě před tréninkem nebo zápasem.
A výsledek? Obě skupiny se během šesti týdnů zlepšily. Ale ta, která dostávala více bílkovin před výkonem, zlepšila výkonnost výrazně víc – například snížila únavu až o 27 %, zatímco druhá jen o 15 %.
Víc proteinu znamenalo:
méně únavy během zátěže,
vyšší špičkový výkon při výbušných aktivitách,
lepší anaerobní kapacitu,
a rychlejší návrat srdeční frekvence k normálu, což značí kvalitnější regeneraci.
To vše bez rozdílů v tréninku nebo celkové stravě – jediný rozdíl byl timing a dávka proteinu před výkonem.
Závěr je jednoduchý a praktický: chcete-li podpořit výkon a regeneraci, zvažte přidání kvalitního proteinu ještě před tréninkem nebo zápasem, zvlášť u sportovkyň v růstovém věku, kde je potřeba na regeneraci o to větší.
A není třeba to přehánět – v této studii šlo o standardní doporučenou dávku kolem 1,2 g bílkovin na kilogram tělesné hmotnosti denně, žádné extrémy ani magické prášky. Stačí rozumně načasovat a tělo se odvděčí výkonem.
Watty pod únavou
Na papíře může mít každý profík skvělá čísla – vysoký výkon na 20 minut, výbušný sprint, nebo solidní „pětiminutovku“. Jenže v reálném závodě se wattmetr mění ve zbraň až ve chvíli, kdy přichází únava. A právě tahle studie zkoumala, kdo umí držet výkon i poté, co už má v nohách desítky kilojoulů (spotřebované energie).
Výzkumníci analyzovali data z 85 sezón 26 profesionálních cyklistů – rozdělených podle typu (vrchaři vs. sprinteři) i úspěšnosti (podle PCS bodů). Pak porovnávali jejich maximální střední výkony (MMP, Maximal mean power) na různých časových úsecích – od 10 sekund po 20 minut – v závislosti na tom, kolik měli odjeto před výkonem.
Jinými slovy, jak moc vám klesne výkon, když už máte za sebou kus závodu?
Výsledek byl jasný. Všichni ztráceli výkon s rostoucí únavou. Ale ti úspěšnější – tedy ti s více než 400 PCS body za sezónu – ztráceli méně.
Elitní vrchaři (CAT.1) dokázali udržet vyšší výkony na 5 a 20 minut i po velké dávce předchozí práce.
Elitní sprinteři naopak lépe odolávali poklesu výkonu v krátkých intervalech (10 s, 1 min).
Z toho plyne jednoduchý závěr: klíčovým faktorem úspěchu není jen samotný výkon, ale schopnost ten výkon udržet i po předchozí těžké dřině. To platí jak pro horské dojezdy, tak pro sprinterské finiše po sto padesáti kilometrech ve větru.
Tahle studie potvrzuje, co už trenéři tuší – testovat výkonnost „v klidu“ nestačí. Testy pod únavou by měly být součástí hodnocení profíků i ambiciózních amatérů. A možná že právě tohle je ono pomyslné procento navíc, které odděluje „solidní“ od „výjimečných“.