5-MeO-DMT, učíme se bez vědomí, obezita a dopamin
Newsletter Běžím, dokud můžu
5-MeO-DMT a stav čistého vědomí: Co zůstane, když se rozpadne já, čas i prostor?
Lze zažít vědomí zbavené všeho obsahu, které přesto zůstává bdělé a přítomné? A pokud ano, co se v takovém stavu děje v mozku? Tým vědců se rozhodl tuto otázku prozkoumat pomocí látky, která je mezi psychedeliky považována za extrém 5-MeO-DMT, přezdívané „Mount Everest“ psychedelické zkušenosti.
Ve studii publikované v roce 2025 výzkumníci zkoumali fenomén dekonstruovaného vědomí v přirozených podmínkách terapeutických retreatů v Nizozemsku a ve Španělsku. Místo sterilní laboratoře využili autentického kontextu, v němž účastníci zažívali hluboké změny vědomí pod vedením facilitátorů. Data sbírali pomocí elektroencefalografie, dotazníků na změněné stavy vědomí a především mikrofenomenologických rozhovorů, které umožnily podrobně mapovat strukturu prožitků jednotlivců.
Co zjistili, bylo mimořádně zajímavé a zároveň obtížně uchopitelné běžnými nástroji. Přibližně třetina účastníků zažila stav, který vědci označili jako „všechno/nic“ fázi, v níž zmizelo vnímání těla, narativní já, prostor i čas. Subjektivně nebylo „nic“, a přesto bylo „všechno“ zůstalo totiž bdělé vědomí bez jakéhokoli obsahu. Žádné myšlenky, žádné obrazy, žádné jáství, žádné vztahy a přesto vědomé prožívání přetrvávalo. Tento paradoxní stav nebyl zachycen standardními dotazníky ASC, které běžně slouží ke kvantifikaci psychedelických zážitků. Studie tak potvrdila, že zkoumání hlubších vrstev vědomí vyžaduje precizní, kvalitativní přístup.
Z neurofyziologického hlediska byl zážitek 5-MeO-DMT doprovázen výrazným poklesem alfa a posteriorní beta aktivity v EEG. Tento stav podobně jako u DMT či jiných psychedelik odpovídá tzv. kortikální disinhibici, tedy útlumu top-down modelů, které normálně organizují percepci, smysl a strukturu prožívání. Vědci navrhují hypotézu, že vědomí se v tomto stavu nedostává do prázdnoty kvůli útlumu, ale spíše kvůli přetížení. Zahlcení percepčních a pozornostních systémů může vést k neschopnosti vytvářet smysluplné „gestalty“, tedy smysluplné struktury prožitků. Mozek nedokáže rozpoznat a sestavit jednotlivé podněty do smysluplných celků, což vede k rozpadu prožitkového pole, ale bez ztráty bdělosti.
Význam této studie není jen akademický. Pokud je cílem neurověd studium samotného vědomí, nejen jeho poruch, ale jeho základních forem, pak psychedelika jako 5-MeO-DMT nabízejí experimentální model, který umožňuje nahlédnout za běžné hranice mentálního života. Autoři však upozorňují na limity dané přirozeným prostředím studie, retrospektivním charakterem části dat a potřebu dalšího výzkumu. Navrhují využití real-time záznamu zkušeností u trénovaných účastníků ve více kontrolovaném prostředí, které by umožnilo lépe porozumět dynamice těchto extrémních stavů.
Zůstává otázka, jak by taková zkušenost měla být kategorizována. Je to mystický zážitek? Je to stav vědomí bez obsahu? Nebo jde o úplně novou formu kognitivní krajiny, která vyžaduje novou terminologii? Z vědeckého hlediska však platí, že 5-MeO-DMT zůstává jedním z nejsilnějších známých prostředků k vyvolání stavu, který je zároveň extrémně jednoduchý i extrémně hluboký a právě proto představuje unikátní nástroj pro zkoumání samotné povahy vědomí.
studie (2025) - česká stopa v týmu: Lucie Janečková, Tomáš Páleníček
Učí se mozek, když nejsme při vědomí?
Vědomí je často považováno za předpoklad pro složité mentální operace jako je učení, jazykové zpracování nebo predikce budoucích událostí. Ale co když se náš mozek těchto činností účastní i v hlubokém bezvědomí? Studie založená na záznamech neuronové aktivity z hipokampu během celkové anestezie tento předpoklad radikálně zpochybňuje.
Vědci využili technologii vysokohustotních mikroelektrod Neuropixels k měření aktivity jednotlivých neuronů v hipokampu pacientů, kteří byli pod narkózou. Během experimentu účastníci poslouchali sekvence tónů, v nichž se občas objevoval „odlišný“ (oddball) tón. Navzdory ztrátě vědomí hipokampální neurony tyto změny zaznamenávaly a co víc, jejich schopnost reagovat na výjimečné tóny se během zhruba deseti minut zlepšovala, což naznačuje, že se v bezvědomí odehrával proces učení.
Ještě pozoruhodnější byly výsledky při prezentaci přirozené řeči. Neurony nejen že rozlišovaly jednotlivá slova, ale jejich aktivita odrážela i sémantické a gramatické rysy řeči například předvídaly význam nadcházejících slov dříve, než byla vyslovena. Tyto informace nebyly přítomny v primární sluchové kůře, ale v hipokampu, tedy oblasti spojované se sémantickým kódováním, pamětí a orientací v čase.
Výzkumný tým potvrdil, že podobné chování vykazoval i biologicky realistický rekurentní neuronový model, ve kterém se reprezentace „odlišnosti“ tónů a prediktivní zpracování řeči objevilo jako emergentní vlastnost systému učeného na rozpoznávání akustických vzorců.
Tyto výsledky zásadně mění pohled na vztah mezi vědomím a vyššími kognitivními funkcemi. Zdá se, že mozek – konkrétně hipokampus – může i během hluboké anestezie aktivně analyzovat smysluplné podněty, učit se a generovat predikce. Jinými slovy: vědomí možná není nutnou podmínkou pro složité kognitivní operace, nebo alespoň ne takovou, jak jsme si dosud mysleli.
preprint (2025)
Obezita a dopamin
Už více než dvacet let se vědci snaží zjistit, jak souvisí tělesná hmotnost a fungování dopaminového systému, zejména receptorů typu D2 ve striatu, oblasti mozku klíčové pro motivaci a odměňování. Dosavadní studie ale přinášely rozporuplné výsledky. Nový výzkum provedený v přísně kontrolovaných podmínkách nyní nabízí přesvědčivější odpověď: vyšší množství tělesného tuku může být spojeno se zvýšeným dopaminovým tónem – tedy trvale zvýšenou hladinou dopaminu – ve striatu.
Výzkum proběhl na 54 mladých dospělých s širokým rozsahem BMI (20–44) v rámci pobytové klinické studie. Všem účastníkům byly provedeny dvě PET vyšetření pomocí různých radiofarmak – [11C]raclopridu a [18F]fallypridu ve stejné fyziologické situaci. Zásadní zjištění bylo, že míra obsazení D2 receptorů [D2 binding potential, D2BP] negativně korelovala s BMI při použití raclopridu, zatímco při použití fallypridu žádná korelace pozorována nebyla.
Proč na tom záleží? Klíč je ve farmakokinetice: racloprid má nižší afinitu k receptoru a je snadněji vytlačitelný endogenním dopaminem. Jinými slovy, pokud je v mozku více dopaminu, racloprid se hůř naváže a výsledky ukážou nižší D2BP. To znamená, že nižší vazebná kapacita u lidí s vyšším BMI nemusí nutně znamenat méně receptorů, ale více přítomného dopaminu, který racloprid vytlačuje. Fallyprid má vyšší afinitu a naopak není tak snadno vytlačitelný, což by mohlo vysvětlit, proč při jeho použití korelace s BMI nenastala.
Data tak nejlépe vysvětluje hypotéza, že zvýšená hladina dopaminu ve striatu je spojena s vyšší adipositu, zejména v oblasti dorzálního striata, které hraje důležitou roli v motivaci a v tzv. „wanting“ aspektu odměny. Tento stav přetrvávající dopaminové aktivity by mohl vést k větší vnímavosti k podnětům spojeným s odměnou, například k jídlu a tím přispívat k cyklu přejídání.
Je však důležité dodat, že vztah mezi dopaminem a obezitou není jednosměrný. Nevíme, zda vyšší tělesný tuk vede ke zvýšení dopaminového tónu, nebo zda zvýšený dopamin hraje roli při vzniku obezity. Navíc tento vztah ovlivňuje i aktuální metabolický stav a nedávný příjem potravy. V této studii se ukázalo, že vyšší podíl kalorií z tuků ve stravě souvisí s nižším odhadovaným dopaminovým tónem, bez ohledu na BMI, což podporuje dřívější zjištění, že redukce tuků ve stravě může vést ke zvýšení dopaminové aktivity.
Zjištění této studie mají širší dopad. Posilují představu, že dopaminový systém neřídí pouze odměnu a potěšení, ale je úzce propojen s homeostatickým řízením příjmu potravy. U zvířat byly popsány obousměrné propojení mezi hypotalamem (centrum hladu a sytosti) a dopaminovými okruhy. Vystavení energeticky bohaté stravě tyto okruhy přetěžuje, zvyšuje citlivost na odměnu a zároveň snižuje motivaci ke konzumaci méně chutné, ale zdravé potravy. Je tedy možné, že právě změny ve striatálním dopaminovém tónu propojují hedónické a homeostatické řízení příjmu potravy a tím i vznik obezity.
Přesto je třeba být opatrný: tato studie byla průřezová a neumožňuje vyvozovat příčinné souvislosti. Budoucí výzkumy by měly potvrdit výsledky pomocí pre-registrací a zaměřit se na subregiony striata, metabolický stav a přímo měřit dopaminovou aktivitu.
studie (2025)
Za podporu z minulého newsletteru díky K.K., J.C., L.L. a G.S. ☕️